I like trains.

Už od malička mi bývalo špatně v dopravních prostředcích. Neodmyslitelnou součástí mé výbavy (při cestě na prázdniny k babičkám) bývaly i blicí pytlíky. A to babičky bydlí jen cca 30 km od nás! I za tu chvilku už mi bývalo špatně. Důležitý poznatek z těchto cest - VŽDY ZKONTROLUJTE, ZDA NEJSOU V BLICÍM PYTLÍKU DÍRY! Dopadá to pak špatně.

Nebývalo mi ale špatně jen v autobusech. Na pravidelných rodinných návštěvách ortodoncie v Brně jsem trpěla. Pan doktor byl výborný, ale ta cesta! Nevím, co mi na nich vadilo víc. Jestli mi nebylo dobře ze zatáček, ošklivé kvality silnic na Vysočině, převýšení, při kterém zaléhá v uších, nebo z toho, že si tatínek při řízení občas zapálil. Ačkoliv nešel kouř dovnitř, auto vždycky páchlo. Ten zatuchlý smrad byl asi nejhorší... Pravidelně jsme zastavovali u takové reklamní divné kostky zhruba v druhé třetině cesty. Taťka zastavoval hrozně nerad. Viditelně ho to otravovalo. Víc mu ale vadilo, když jsem nezvracela do polí, ale do pytlíku v autě. Takže zastavoval. Pokud to stihl. Dneska už to je lepší - trvá mi většinou déle, než se mi udělá špatně. A když sedím vpředu, tak mi špatně už ani nebývá. 

Vlaky jsou na tohle super - špatně mi v nich nikdy nebývalo. Až do nedávna, ale to asi nebylo z vlaku, ale z nějakého nevyspání. Miluju na vlacích ten větší prostor, možnost si sednout, jak chci a někdy i kam chci. Někdy si můžu i lehnout, procházet se, spát. Je v nich relativně čerstvý vzduch a pokud jdou otevřít okna, tak i fajn klima. ČD mají/měly akorát problém s tím, že buď netopí, nebo přetápí. Nebo to tak alespoň bývalo. Teď už se mi to zdá mnohem lepší. Vlaky jsou prostě super. V autě nebo v autobusu bych si nemohla ani vyluštit sudoku, ale ve vlaku si můžu klidně číst, nebo se i učit - a špatně mi není. Navíc se ve vlaku dá i zamčít kupé a zatáhnout závěsy. Často to nedělám, ale někdy se to soukromí hodí:)

Vlaky jsou prostě dobré - když mají zpoždění, mají šanci ho dohnat. Kromě skokanů je neomezují dopravní nehody, jezdí na čas (pokud nejedou z maďarska) a pokud jsou vytížené, tak jsou i eko;) Navíc nejsou  tak drahé - pokud má člověk studentskou, nebo třeba INkartu (ano, jedná se o podprahovou reklamu) - já jsem s ní maximálně spokojená. Asi bych ani nespočítala, kolik už mi ušetřila peněz! Až mi vyprší, uvažuju o IN50 namísto stávající IN25... ale to si musím ještě spočítat.

Dneska se mi zdál sen. Byly v něm vlaky. Ačkoliv mi neustále ujížděly a já za nimi neustále běhala (a vždycky jsem je dohnala, takže jsem asi byla ve snu superžena), bylo to frustrující, ale pořád jsem necítila zášť k vlakům. Byla jsem akorát naštvaná na sebe, že jsem si je vždycky nechala ujet. Pak jsem dokonce jezdila na divné kolo-drezíně uprostřed pouště. Zajímavý sen. Nevím, co mi chtěl říct. Asi dneska vyrazím na  vlak s předstihem.

Traktory a Babiš

Tak jsem si zase jednou pořídila novou zkušenost. Tentokrát v podobě další položky do mého CV aneb brigádničení s telefonem v ruce a dotazníkem na stole. Ano, přiznávám se. Mohla jsem to být já, když jste zvedli telefon a ozvalo se: ,,Dobrý den, u telefonu SiMMaS. Potřebovala bych mluvit s někým, kdo má u Vás na starosti servis zemědělské techniky." 

Ačkoliv jsem nikomu nic nenabízela ani neprodávala a vyplňovala jsem jen dotazník, který opravdu netrval déle jak 10 minut, připadala jsem si jako obtěžovatelka zemědělského národa. Přitom ti chudáci zemědělci mají opravdu co na práci. Ale když chce mít pan Babiš informace, tak to jinak nejde:)

Tato výdělečná činnost patřila k těm, kde Vám neustále někdo pochoduje za zády a ptá se Vás, proč máte tak špatné výsledky jak máte. Je to sice silně demotivující (ano, opravdu mě to nemotivuje - to jste si mysleli, že někoho ano?), ale dneska je to tak asi všude. Už se opravdu těším, až budu někde takhle trčet v kanclu X hodin denně a někdo na mě bude tohle celou dobu zkoušet. Má to ale i kladné stránky - třeba někdy nabudu postu kibicéra.

Každopádně to nebylo tak příšerné, jak se na první pohled může zdát. Nastávaly nám tam občas i vtipné momenty. Nestává se tak často, že po otázce ,,A kdy jste ten traktor koupili?" slyšíte do sluchátka: ,,Máňo, od kdy máme Mazlíka?" 

Víte, jak občas mají lidé nastavenou nějakou písničku, která se Vám ozývá místo tůtání, když jim voláte? No, kdybych vyhlašovala soutěž těch nejlepších, tak to rozhodně vyhrál pán, který tam měl: ,,Malý moment, právě lovím lva!" Následně se ozval výstřel a řev zvířete. To ale nebylo všechno. Chvilku bylo ticho a pak zase z ničeho nic: ,,Aha, tak malý moment, právě lev loví mne!" No, já byla v ten moment mrtvá smíchy:)

Ne všechny momenty jsou ale výherní. Jeden příklad za všechny. Sousedka například v klidu vyplňovala dotazník, a když se respondenta zeptala, kolik mají doma traktorů, vytrhla mu telefon jeho žena a prováděla jakýsi hrdelní řev, který byl slyšet i přes sluchátka na celou místnost. Prý že nebudou prozrazovat žádné interní informace! No, každý nemáme svůj den každý den.

Home alone

Ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem v poslední době v jednom kole a obklopená lidmi. Všude někdo je, nikde vlastně nejsem moc sama. Pořád něco dělám, i když vlastně zrovna nedělám nic. Je to asi hlavně tím, že sama bývám akorát doma, když se zavřu do svého pokoje. To je taková ta samota, co člověk čas od času potřebuje. Ale teď? Jsem zamčená na bytě v Krně a celý víkend tu budu sama. Poprvé. 

Musím se přiznat - je to trochu skličující. Když jsem tu celý den sama, nikde nikdo. Ticho. Pouštím si hudbu, abych se z ticha nezbláznila, ale zjišťuju, že při ní nic neudělám. Cvika nebo vaření - v pohodě. Ale číst článek v nechutné angličtině na bakalářku? Jděte! 

Nikdy mi samota nevadila, protože jsem si ji vždycky vybrala. Ale teď jsem tu vlastně z vůle cizí. A jestli kvůli té samotě nic za celý víkend neudělám, tak jsem vážně pitomá. 

Ale co - aspoň jsem ze snahy o nějaký zvuk a večeři vyzkoušela nový recept. Výborná večeře se z toho vyklubala.

Můj dnešní největší výkon - těstoviny s pórkem, salátem, česnekem, zakysanou smetanou a nivou. Zázrak!:)

Otevřený dopis Radě města Brna

Dobrý den, 

Jelikož nevím, jak zřetelně k vám hlasy veřejnosti dolehnou, rozhodla jsem se Vám sama ozvat. A jelikož jste politici, měla by pro Vás být veřejnost a její názor na prvním místě. 

Tak tedy - Zásadně NESOUHLASÍM se změnou tarifu nočních linek městské hromadné dopravy v Brně. Připadá mi jako velmi iracionální, nedomyšlená až (s prominutím) hloupá. 

• Zájmem města by měla být podpora používání MHD, ať už pro zájem ovzduší v Brně, tak i pro dopravní uvolnění ulic atp. Jejím zdražením se docílí přesného opaku! 
• Někteří lidé (a také spousta mých známých) se rozjezdy dopravují do svého zaměstnání a využívají je tedy jako klasickou MHD, která v noci samozřejmě nejezdí. Jelikož patří mezi základní práva právo na mobilitu, považuji speciální zdražení noční dopravy za diskriminaci, ať už pro tyto lidi, tak i pro jiné skupiny, které ji používají (studenti, pracující do noci atp.). 
• Ačkoliv to zní na první pohled možná divně, Brno by mělo podporovat služby a zázemí všeho druhu. Možná vám připadá jedna jízdenka jako věc, která "nikoho nevytrhne", ale jsou lidé, kteří se nočnímu cestování raději vyhnou. Tím sníží využívání podniků, tedy i tržby provozovatelů, a tím potažmo i zisk (a samozřejmě daně), podniky mohou upadnout, v ulicích nikdo nebude, Brno "umře". 
• Brno by mělo podporovat studenty, jelikož jsou silným hybatelem (ať už chcete, nebo ne). Tvoří významnou část obyvatel (minimálně přes školní rok) a řada jich tu zůstává. Když jim bude město dávat najevo, že je tu nechce (byť jen zavedením jízdenek v rozjezdech - přece jen je hlavně využívají studenti), možná jich tolik nepřijde, nebo nezůstane. 
• Srovnejte jízdné Prahy a Brna, jejich velikost a služby, které nabízí (metro, větší zázemí atp). Už tak je Brno mnohem dražší. A ještě jedna věc - asi si nikdo nevšiml, jak mají noční tarify zavedené v Hradci Králové a v Pardubicích. Fungují tam čipové karty, kam se načítá, kdy daná osoba jezdí. Není tedy problém v určitých hodinách změnit sumu. Aplikace na Brno je tedy dosti komplikovanější. 
• Tím, že se zavedou speciální jízdenky DPMB nevydělá, ale zajistí si, že bude více lidí jezdit načerno.

 Tuším, že si nikdo z Vás tento e-mail stejně nepřečetl, ale za zkoušku to stojí. 

 Ti, kteří ho dočetli, zkuste se prosím nad mými argumenty zamyslet. 

 Děkuji mnohokrát. 

Rychlopříspěvek

Mám kamaráda a je posedlý e-maily. 

Až do nedávné doby jich měl několik, ale nárazově je zrušil a teď trpí. Prodělává typické abstinenční období. Mám ale dojem, že se ke své závislosti opět rychle vrátí. 

Já ovšem vím, co by měl dělat! Měl by se odpoutat se od mailů a obnovit svůj blog. 

Tak si to vezmi k srdci!

Rýmička

Taky nemáte rádi, když jste nemocní? Kromě hypochondrů si v tom asi nikdo nelibuje. A já se teď takovému stavu začínám blížit. A není to moc příjemné. Napadla mě totiž pánská smrtelná choroba na sedm. Rýmička. Jenže ta pitomá rýmička mi nesedla jako obvykle do bolesti dutin a v krku, ale na bolesti svalů. Mám zatuhlý krk, jak kdyby byl celý den na studeném průvanu. A nebyl. Netuším, jak k tomu mohlo dojít. Doufám, ale, že se to brzo zase obrátí k lepšímu a já budu schopná bez problému udržet na krku svojí hlavu, která ztěžkla tak o deset kilo.

Díky, blogspote, jen jsem si potřebovala postěžovat...

Get things moving!

To by jeden nevěřil, kolik se dokáže nasbírat věcí do pokoje, který je nonstop obýván přes dvacet let třemi různými lidmi. Mnohdy i dvěma naráz. Tak nějak mi z toho množství různých papírů, knížek a všelijakých blbostí jde halva kolem. Jeden takový pokoj teď vystěhováváme, aby se tam mohla udělat nová podlaha, protože ta stará už začíná houpat a prakticky od začátků vrže:)

Největší peklo na celé stěhovací akci je skutečnost, že se všechno to, co se v onom inkriminovaném pokoji nacházelo (včetně nábytku), se musí přesunout jinam. Ale ne třeba jen někam, ale prakticky všude. Takže celý barák je jedno velké skladiště a i můj pokoj, který je i normálně zabordelený spoustou věcí, teď vypadá trefná jako ukázka chaosu.

Uáá, teď jsem šla do koupelny a narazila jsem tam na gymnastický míč. No toto:/

IKEA (family?)

Dneska jsem prakticky celý den prožila u své alternativní rodiny IKEA. 

Někteří by podotkli, že mám hlavu poždímanou od marketingové kampaně, reklam, televize a životního stylu "moderního člověka". Jo, mám:)

Nemůžu si pomoct a asi ani nechci. Líbí se mi ten minimalistický styl, levné zboží, jejich interiéry, nábytek i řešení malých prostor. Líbí se mi, že za členství dostanu zdarma kafe (které tam normálně stojí 5 Kč). Mám ráda  brusinky, ty úžasné masové koule i tu supr smetanovou omáčku, kterou na ně lejou. Líbí se mi, že jsou na záchodech nápisy s množstvím litrů vody, které splachujete. Mám ráda, když si tam můžu zadarmo nabrat  malé tužky!

Jsem členem IKEA family a nestydím se za to. Mám svoji další rodinu ze Švédska ráda. Ačkoliv výrobky pochází z celého světa - ručníky z Indie, příbory z Číny, zrcadla z Bulharska, skleničky z Francie nebo vázy z Itálie. Všechno je to skladné, moderní a vizuálně povedené. Stejně jako celá IKEA.

All in one

Tak. A je po Islandu. A je po svatbě. 

Je to úleva?

Nevím.

Z obou akcí tisíce fotek - a kdo se tím má probírat? Samozřejmě já. Takže už několik dní nic jiného než svatební fotky před očima. Upřímně se těším, až se dostanu k těm z Islandu. Dokonce i na ně pár lidí čeká. Nevím sice, jestli tak netrpělivě jak na ty svatební, ale čeká. No, vlastně i já na ně čekám.

Časově se nyní nacházím na jakémsi podivném rozhraní prázdnin (kdy mám trošičku i povinnosti) a školy (do které se mi nechce). Tam mě nebude strašit jen učení a docházka a dělání těch pošahaných cvik a všeho možného, ale i bakalářka. Jó, už se to blíží. Začínám se proklínat, co jsem si to vybrala za téma. Jestli já nebudu muset myslet statisticky... asi budu. Není zbytí. Začínám si zoufat, že nevím kde začít a jak to všechno uchopit. Tož můžu si za to sama. Aspoň mám skvělého vedoucího práce.

P.S.: Tento příspěvek o ničem vznikl na popud Těši, který si zoufal, že už tu dlouho nic nečetl. Nešlo říct ne,  když měl ty narozky...

Už tam budem?

Těším se. Ačkoliv bych pro jistotu asi neměla, abych pak nebyla zklamaná. Ale těším se. A moc. Pozítří se koná dlouho očekávaný výlet na Island. Hlásí déšť a 10 °C. I přes fakt, že tam předpověď nemá žádný význam, to není dobré :) Pokud je počasí špatné, prý se má chvíli počkat. Prý se změní. Většinou sice k horšímu, ale změní...

Bojím se. Může se stát cokoliv, ale to těšení je silnější.

Island je jak dobrý film, který všichni vychvalují a já se bojím na něj podívat, protože by se mi nemusel líbit. Protože až moc očekávám. Uvidíme, jak to dopadne. Jestli to bude stát za nic, nebo za moc!:)

P.S.: Jo, plavky mám!

U zubaře

,,Těhotná být nemůžete?" Vyrazilo mi to dech. Vím, že je povinností kohokoliv, kdo vám dělá rentgen, se zeptat, ale i tak jsem to nečekala.

,,Ehhh - ne." Hlava mi to nestihla sešrotovat a vlastně sama ani teď nevím, jestli můžu být, nebo ne. Podepsala jsem jim potvrzení o negativní graviditě, protože jinak by mi ten rentgen zubů neudělali. A já potřebovala vědět, jak mi tam rostou ty osmičky. 

Ještě teď se z té rychle vyplivnuté otázky oklepávám. Normálně se lidi snad ptají: ,,A těhotná nejseš?" ne ,,Těhotná být nemůžete?" Kurňa, nejsem gynekolog. Jak bych to sama mohla stoprocentně vyvrátit? Já si tam nevidím. Ano, mohu vám to potvrdit, ale bude to tak na 80%. A vy mi zatím řekněte, jaká je šance na otěhotnění při jedné souloži. Taky nikdo neví.

A jak rentgen dopadl? Osmičky mi rostou všechny 4 zároveň a na otázku, zda se tam vejdou mi MUDr. The Best odpověděl, že otázkou spíš je, jestli se tam vejít mají. Doteď jsem to nepochopila. Neva.

Nová éra?

Od včerejška oficiálně bydlím v Husovicích! Sbohem Staré Brno. Sbohem úlety Miss Pohody. Sbohem noční hlasité párty mých spolubydlících před mým ranním vstáváním. Never more! 

Už nebudu jezdit narvanou jedničkou, pokud to nebude nutné. Pouze narvanou čtyřkou. Už nebudu vídat psí hovínka v kačírku, ale na trávě. Už nebudu chodit denně po chodníku pokaděném holubama. Už tam prostě nebudu. Neuvidím ani sakury, které rozkvétají na jeden týden v roce. Nebudu mít ani výhled na noční Petrov. Nebudu mít balkón, který jsem za dva roky použila 3x. A vůbec mi to nevadí.

Na pokoji nebudu se dvěma děvčaty, ale s jedním chlapcem. Hlavně kvůli nám jsme přetahali (resp. chlapi přetahali) můj stůl, židle, příšernou těžkou  rozevírající se postel a zbytek rozličných, ale zřejmě k životu pro mne potřebných kravin přes půlku Brna.

Nebylo mi tam špatně, ale doufám, že tady mi bude líp. A to jsem ještě nezmínila mé dvě nové spolubydlící. Těším se tam! Necháme se překvapit, jak to všechno dopadne. Co ty na to, jediný čtenáři mého žalostného blogu?

Jak jsem s maminkou nakupovala ...

... kondomy

Moje maminka je skvělá osoba. Nejenže je neustále milá, příjemná, ochotná a usměvavá, je to ten typ ženy, co vás nenutí doma nic dělat se slovy: ,,dokud pracovat nemusíš, tak to nedělej!" Mám ji hodně ráda a myslím, že jsme ve všem vzájemně hodně otevřené. I tak jsou zde ovšem věci, které jsme společně ještě neprožily. 

V neděli jdu s mamkou občas nakoupit do Penny, protože to máme kousek od kostela, který mamka navštěvuje pravidelně, zatímco já více méně pravidelně. Nakoupit jsme šly i dneska. U pokladen jsem si vzpomněla, že mají v Penny vlastně úžasně levné prezervativy. Hlavou se mi sice mihla myšlenka, že bych tam mohla pro ně mohla někdy zajít sama, ale lenost zvítězila. 

,,Jé, tady mají vlastně ty levné kondomy, viď?" povídám mamce a sahám po krabičce s 12 kondomy za 45 Kč. ,,Já si jedny vezmu a pak ti to zaplatím, jo?" 

Maminka se zarazila a já si na chvilku říkala, jestli se pro ně přece jen nemám stavit jindy. Vidím, jak na ně kouká a přemýšlí. 

,,Aha," říkám si pro sebe: ,,teď přijde nějaká mravouka." 

Chvíli ticho, jen pokladna pípá, pak se na mě maminka podívá a praví: ,,A nevyjde to levněji, když si vezmeš víc těch balíčků po třech?" 

Tak tím mě dostala! Málem jsem zapomněla, že je její rekreací prohlížení slevových letáků a dlouho se zamýšlela, protože jí matika jde pomalu - mně ostatně taky. Asi to mám dědičně.

Good news, everyone!

V posledních pár dnech se toho sehrálo hodně. Nejen, že se mi podařilo pokořit Mr. Bosse, dokonce jsem z oné vylejvácké zkoušky obdržela AAAž moc hezkou známku:) Úspěšně jsem tedy v dalším semestru a už se na něj těším! Ano, nebude to snadné, ale doufám, že (pominu-li bakalářku) nebude tak hrozný, jako ty předešlé. Budu mít celkem jenom 7 předmětů - JENOM!:) What a feeling! Toto mi sice zdvihlo ego, ale jak se říká pýcha předchází pád (a cosi o usínání na vavřínech). Na další zkoušky se sice snažím učit, ale prostě se nějak aktivoval onen stand-by režim a naplno nejedu. Nějako to nejde. 

To, že jsem v dalším semestru není jediná zajímavá věc. Budu bydlet jinde. S méně lidmi než teď a hlavně s jinými lidmi. Vlastně ještě není jisté, kolik jich bude. Jediné, čím jsem si jistá, že mám svoje nastávající spolubydlící ráda. Ačkoliv se s některými ještě moc neznám. Ať to dopadne jakkoliv, bude to (minimálně pro mě) lepší jak teď. Alespoň doufám. Myslím, že si to zasloužím.

Vymalováno

A je vymalováno... Na bílo. Je to jasný. V Japonsku je bílá barva smutku... Takový bílý pocit teď zažívám taky - v posledních pár dnech na VŠ (alespoň než se tam přihlásím znovu). Je to prostě jasný. Tuto zkoušku nepřežiju. Nemám šanci. Je to jako černé na bílém. Budu ta černá ovce na bílém podkladě. Na bílém papíře. Nedotčená vědomostma. Tabula rasa. Nepopsaný list. I tak bude vypadat moje písemka. Připadám si strašně. Jdu napospas zlým vlkům, kteří mě rozcupují. A já se nemám čím bránit. Za chvíli totiž už nebudu vědět ani kde je Brno... Prahu totiž nevím už teď.

Brněnské výkřiky

1. Vřes do prdele vlez

Tento půvabný výrok můžete najít u patníku jednoho z nejkrásnějších brněnských domů...

2. Dobrovolný

Kouzlo tohoto úlovku nespočívá ani natolik v obsahu, ale v trefném zasazením do prostoru. V odrazu totiž můžeme vidět budovy Přírodovědecké fakulty, kde v jedné z těchto budov sídlí i pan Dobrovolný, hlava Geografického ústavu!

3. Když nevěříme důchodové reformě, musíme se o sebe postarat sami. 

Sice se s největší pravděpodobností jedná o nabídku nějakého spoření, ale nějak jsem po přečtení dostala smíšený pocit. Míchal se tam vtip a bohužel i pravdivost.

4. Milenecká konverzace

Rozhovor, který možná trval jen jednu noc, ale jeho přepis bude v Husovicích trčet ještě dobu...

Dobrý pocit? To není dobré...

Už se nám zase naklonilo zkouškové období, které s sebou nese soustu nálad, papírů, vědomostí a nevědomostí, zelených a červených políček v ISu, ale hlavně pocitů. 

1. V první fázi učení si člověk připadá, že nic neví a nic neumí, že se takovou horu informací nikdy ani naučit nemůže. 
2. Následně se dostane přes pár témat, které mu zaberou strašného času a začne panika. Člověk totiž přišel na to, že je to předmět těžký, pouze obtížně srozumitelný a obsáhlý. Nastává pocit depresí a snah o sebedestrukci. Čím více toho prochází, a čím méně času ke zkoušce zbývá, tím drastičtější deprese jsou.
3. Na to se dostane do apatické fáze ,,Ježíš, mně už to je jedno, tak mě holt vyhodí, no! Se z toho nepose*u..." Tato fáze je rezignací, ačkoliv působí jako nový odrazový můstek.
4. V další fázi si totiž člověk uvědomí, že mu hoří (lidově řečeno) ,,koudel u prdele" a začne makat. Sedí nad tím, drtí se a jede. A jede!
5. A nyní se dostáváme k oněm pocitům. Buď převládá pocit: ,,Bože, já nic neumím!", ve kterém člověk zkoušku většinou zvládá, přichází-li v rozumný čas a se správnými otázkami. Dalším pocitem je ,,už mi to začíná celkem jít..." což je právě onen smrtelný bod. Člověku se zdá, že téma zvládá, začne na to kašlat a doufá, že to teda nějak dopadne, že tam něco vymyslí. Spoustu věcí zanedbá, v horším případě prostě dostane blbé zadání a na zkoušku musí znova. 

Dobrý pocit tedy není dobrým pocitem. A jak to máte vy?:)

Rozbíjíš plochu jako řeka ledy...

... (Zdeněk Lukáš, Pocta tvůrcům)

Dnešní den asi nebude mezi top 10 v mém mrzkém životě. Zaspala jsem, nestíhám, doma je cítit trochu tlak a moje nervozita stoupá. Hlas mám navíc v hájku a v krku to bolí, jako kdyby se mi tam zaseklo kotě drápama. V úterý se má opět nahrávat CD, takže netuším, jak to dopadne:( 

Господин, спаси и сохрани мя!

Občas hlavu od podlahy zvedni

...aneb co mě v posledních dnech zaujalo.

1. Jízda šalinou 1

Nebyla ovšem tak úplně tradiční. Jednička jezdí výhradně narvaná až po střechu, ale já v ní jela sama! Celých 5 zastávek! Jelikož vím, že by mi nebylo uvěřeno, přidávám také fotku na které je zachycen pouze první vagon, ale byla prázdná opravdu celá. 

Na snímku je i můj rukáv, aby bylo opravdu jasné, že jsem v ní jela já!

2. Ukrajinský den

Ráno jde člověk na zastávku - tam pracují ukrajinští dělníci. Na zemi leží Tymošenková. Ve sboru si alt a soprán má představovat, že jsou ukrajinkami, aby jim prý zhutněl hlas... a to vše v jeden den. (Dneska navíc ve škole imigrace - a Ukrajinci na prvním místě!)

3. Alt snad není jen soprán bez výšek!? 

Při nahrávání nového sborového CD jsme měli pro jednu skladbu jiné rozestavení a já se tak dostala mimo okruh lidí, které normálně slýchávám. Jedna slečna mne velmi zaujala. Nejdřív se divila, že já jsem ještě alt (Já jsem DRUHÝ ALT, tzn: vždy sedíme od sopránu nejdál, jelikož jsme nejhloubš, tak asi netuší, že tam už skoro dva roky trčím. Ona narozdíl ode mne sedí u těch sopránů, takže je o něco více pochopitelné, že já taky nevěděla, že je ona alt). Pak mě postavila doleva, že prý je to kvůli barvě hlasu. Říkala jsem si - sakryš jsme obě alti, tak snad to je jedno, ne? Měly bychom mít barvu stejnou. Ukázalo se, že tomu tak opravdu není. Když se začalo zpívat, leknutím jsem přestala. Slečna oplývá takovým mečákem, který jsem snad ani u sopránu neslyšela... No pro mě to byl šok. Zajímalo by mě, co kurňa dělá v altu. Dospěla jsem k závěru, že prostě asi jen nemá výšky:/

4. Fanatičtí fanoušci

Kometa prohrála a bylo to vidět. Asi mě za to teď veřejnost ukamenuje, ale ... A co jako!? Fanoušek rozhodně nejsem, ale anonymita davu je svůdná. A když jede člověk šalinou, kterou málem převalí, je na čase, aby zasáhli i ti, kterým máme pomáhat a které máme chránit - aspoň tak to mají v jejich hesle, ne?

5. Zjištění, že nestíhám

Poměrně velikým šokem pro mě byl pohled po cca týdnu do kalendáře. Věděla jsem, že moc na nic nemám čas, ale dneska jsem zjistila, že mi teče do bot tak úchvatným způsobem, že nestíhám vůbec nic. Prostě pekelná záležitost, ale zážitek taky!

6. Ikea Family

Občas člověk potká někoho barevně slazeného, ale aby to byly dvě rodiny, které jsou prakticky identické  je na pováženou. Ženy nejsou na snímku vidět, ale muži v růžovém tričku, modrých riflích a bílých botách mluví za vše.

Zachyceným se omlouvám za publikaci, ale to prostě jinak nešlo...

7. Skvělý víkend s Těšou, ... 

... který rozhodně není na posledním místě, pouze není moc publikovatelný...:)

Let the fight begin!

Vyhlašuji válku svému studentskému životu. Odteď prostě neztratím jedinou volnou chvilku, která mi bude k dispozici. Nesplněných úkolů a seminárek je ještě spousta a nehorší (zkoušky) mám teprve před nosem. Musím co nejvíc zvládnout přes týden, aby mohl být víkend čistě studijní... jinak se prostě naučit nestihnu.

Zítra navíc žádný státní svátek nemám, protože s univerzitním sborem budeme natáčet CD. Bude to náročné, ale doufám, že to aspoň bude stát za to! 

Začínám být ze všeho už trochu nervní a nevím, co mám dělat první... Jen vím, že se mi teď rozhodně nechce na tělocvik!:/ Radši pořád rozjímám nad létem a dovolenou - jenže to si musím zasloužit!

Dnešní dík patří Těšovi, který mi udělal skvělou snídani:) 

Jsem rozhořčená!

Dneska od rána sedím za prašivým pomalým počítačem a makám. Není to tak, že bych práci kombinovala se vším možným na netu – prostě dřu. Jediné přípustné je chat (pouze s jednou osobou) a hudba. Od rána nedělám nic jiného než cvika a spaluju na nich strašně moc času. Co ale dokáže opravdu demotivovat? Když přijde e-mail jako právě teď. V relativně dobré náladě z dobře odvedené práce člověk otevře poštu a vyvalí se na něj hodnocení předešlých cvik do onoho předmětu. A tam čte:

Koukám na to. 8 bodů? Z možných deseti? Jako vážně? Za to, že člověk chtěl být jednou aspoň malinko vtipný při cvičení, kde se asi sranda trestá... Otvírám ono čtvrté cvičení a civím do něj. Není nejlepší. Vlastně je docela průměrné. Ale pamatuju si, že jsem se s tím závěrem fakt patlala. Jenže to hodnotitelka vědět nemůže. Vlastně jí ani nekřivdím. Ale štve mě to.

Zjišťuju, že už jsem prostě moc ctižádostivá. Dřív bych napsala cviko ,,jen aby to bylo". Teď to sice dělám taky, ale strávím nad tím vždycky spoustu času (a snažím se vymyslet něco originálního), kterého je na to obří množství práce prostě nedostatek. Asi mě tím nakazil Těša. Je přesně takový perfektcionista, jak se o pannách říká. Ale já taková být nechcu. Je to sice dobrá vlastnost, ale nestojí mi to za to, abych pak z takovéhle prkotiny, jako je pouhých 8 bodů dělala druhou světovou. Jenže jak z toho ven?

Módní přehlídka

Kdo mne zná, ví, že nejsem veliký fanoušek módy, oblékání a stylingu. Ráno na sebe většinou natáhnu, co mi zrovna z omezeného zdroje mého šatníku přijde pod ruku a moc se nezaobírám tím, s čím to zrovna splácám. Natáhnu rifle a tričko a valím, kam je zrovna třeba. Toho, co ostatní nosí si v zásadě nevšímám, pokud se nejedná o prvky výrazně nevšední. Jsem v tomhle prostě barbar.

O těchto Velikonocích jsem však byla vtažena do události, která byla zaměřena ryze proti mým zvyklostem. Navštívila jsem módní přehlídku. S potenciální tchýní a švagrovou jsme zajeli do Uherského Hradiště, kde se předvádělo cyklistické oblečení, plavky, svatební šaty, obleky a další zajímavé věci. Ačkoliv se na přehlídce nacházela i finalistka soutěže Top Styl Designer Mezinárodního veletrhu módy Styl-Kabo Barbora Divínová, která dle mne (absolutního laika a nevzdělance v oboru), předvedla kolekci nenositelného rádoby-uměleckého oblečení, zaujala mne Adéla Mikulicová. Slečna, co je ve třeťáku na UTB ve Zlíně projevila velikou šikovnost. V její kolekci se nechala inspirovat folklorem (velmi jemně a decentně, hned několik modelů bych si pořídila ráda), rockem a punkem (velmi živelně - i modelové vzali v tomto směru za své - výborné věci - jeden chlapec si dokonce koupil ďábelské čočky). Zkrátka - slečna to vážně dala, myslím, že má perfektně našlápnuto.

Přehlídka mě nadchla. Nečekala jsem to, ale musím říct, že mě to vážně moc bavilo. Možná nad svým oblečením začnu trochu přemýšlet - to ale bude trvat (jak se znám) jen chviličku. Na závěr se jen vyjádřím k dalšímu pozitivnímu faktu přehlídky: Koho by nebavilo o přestávce koštovat vína, že?

Březen začal ryze jarně. Zdá se, že je načase odložit zimní bundu a poohlédnout se po jarních botkách. Vysočina dneska překvapila teplem, slezlým sněhem, mlhou jak od Kinga a černýma nahrnutýma kupama štěrko-sněhu z ulic. Ne že by na ulicích štěrku nezůstalo hodně, ale tyhle kumulační tvary na krajích vozovek se dají přehlédnout jen těžko. 

Doma bylo přivítání sice příjemnější než tyhle hory, ale méně vřelé než okolní vzduch. Taťka místo ahoj pronesl: ,,Ty jsi tu nějak brzo, ne?" a bratr si z mého pokoje udělal hráčské doupě / kino rozšířených verzí Pána prstenů. Taky nevypadal moc nadšeně, že musí prostor na pár následujících dní opustit, ale aspoň mě pozdravil. Ještě že jsem se po cestě domů stavila v našem lokálním maloobchodě pro paprikové chipsy, na které jsem měla chuť už tři týdny. Bohužel je neměli, tak doufám, že ty nivové budou ještě lepší...

Tak trocha Vídně

Městský turismus je fajn věc. Někdy se ale člověk do města vypraví v tak strašném vedru, že ujde pár metrů, a v letním slunku se hned opotí. Vypije hektolitry vody, ale jelikož všechny vypotí, nepotřebuje ani hledat  záchody. S Těšou jsem zažila ale trochu jiný extrém. Vyrazili jsme v únoru do Vídně. 

Pečlivě jsme se připravili. Thermotrička, podvlíkačky, několik ponožek a minimálně dvě šály měly zabránit promrznutí při celodenních procházkách městem. Ještěže byly jen dvě. Peněz jsme si s sebou moc nevzali, takže jsme se mohli ohřát tak akorát v turistickém centru. Navíc jsme zjistili, že chodit v zimě v plné polní není až taková sranda. Rozhodně jsme byli unavení dřív než, když bychom šli pouze v lehkém letním oblečení. 

Vídeň byla dobrá. Spousta podobných (sice super, ale lehce "klasika") budov. Jediné, co bylo ještě neviděno byl Hundertwasserhaus. Parádní podívaná... Dál už to bylo takové typické, ale skvěle jsem si to užila. V hostelu bylo teplo a v McCafé mají výborný zelený čaj. Ačkoliv Valentýna neslavím, povedl se:)

Pár tipů pro Vás, kdo uvažujete o návštěvě Vídně

1. Nenavštěvujte Vídeň v únoru nebo jiném chladném měsíci.
2. V případě, že nesplníte tip 1, teple se oblečte a rozhodně nepodceňujte počasí jakéhokoliv typu.
3. Vezměte si s sebou zásobu tekutin.
4. Navštivte co nejdříve turistické centrum na radnici, nebo u Albertina, kde vás zadarmo vybaví skvělými turistickými mapami Vídně, či jinými prospekty. Občas i v češtině.
5. Zajděte se podívat na Peterskirche, kde bývají zdarma varhanní koncerty.
6. Za vidění taky stojí Ruprechtkirche, který má prostě atmosféru a je obklopen irskými hospodami:)

Orlové ovládli plesovou sezónu

Dneska z trochu oficiálnějšího soudku,...

Následující článek jsem sesmolila do Novoměstska a časopisu Orel, tak proč se "nepochlubit" i tu:)

Rok 2012 s sebou nese spoustu sporných otázek. Co se stane? Spousty lidí tvrdí, že se blíží převrat. Pro jednotu Orla Nové Město na Moravě jednoznačně převrat nastal. Našim sportovcům se začalo v poslední době ještě více dařit a ani kultura nezůstala pozadu. 28. ledna se v Radešínské Svratce konal v pořadí čtvrtý Orelský ples. V minulých letech jsme měli drobné problémy s počtem návštěvníků, ale tento ročník byl doslova průlomový. Kulturní dům praskal ve švech a díky skvostné kapele MEDICIMBAL byl taneční parket neustále zaplněn. Inspiraci pro taneční kreace mohli hosté čerpat u tanečníků z Orla Telnice, kteří již tradičně vystupují na našich plesech. Letos nám standardní tance předvedl pár druhé nejvyšší kategorie, Andrej Šimko a Eva Žákovská, zatímco latinsko-americké tance jsme se mohli učit od páru nejvyšší taneční třídy: Vladimíra Kopřivy a Lenky Stixové.

Na plese také promluvil starosta naší jednoty Břetislav Wurzel, který poděkoval všem aktivním členům jednoty a neopomenul vyzdvihnout organizátory plesu, které vedl Josef Dvořák. Nebyl by to náš orelský ples, když bychom nedali našim hostům příležitost si zasoutěžit. Klání dvojic, které se proplétaly s pingpongovými míčky předem stanovenou trasou, bezpečně pobavilo jak soutěžící, tak publikum. Návštěvníci plesu se také mohli občerstvit v naší kuchyni, nebo zainvestovat do tomboly, která nabízela opravdu poutavé ceny. Nejlákavější byly bezesporu dvě první výhry, které skýtaly zájezdy pro dva do Nízkých Tater.

,,Jde nám především o spokojenost návštěvníků, proto se snažíme přinést něco, co ostatní plesy nenabízí. Vše ladíme do moravského stylu, kde vládne cimbálová muzika a víno. Máme již sehraný tým organizátorů, a proto věřím, že příští ples bude ještě lepší,“ tvrdí hlavní organizátor plesu, Josef Dvořák. Doufejme tedy, že se příští rok ples podaří tak dobře znovu a již teď Vás na něj s předstihem zveme.

Za jednotu Orla Nové Město na Moravě SiMMaS

Příběh Sluneční soustavy

Rozhodli jsme se zajít do hvězdárny, a tak jsme šli. Těšili jsme se, až si sedneme do planetária a budou na nás na umělé kopuli chrlit hvězdy a příběhy o nich a dynamické projekce o střetu planetek, jak jsme si oba velmi matně pamatovali ze základních škol. Tak jsme si zamluvili vstupenky na Příběh Sluneční soustavy do hvězdárny a  planetária v Brně, aby nás, geografy (čti pseudo-geografy), astronomové vtáhli do děje. Všechno vypadalo velmi slibně.

Poté, co jsme dostatečně doobdivovali nově opravené planetárium na Kraváku, nám došlo, že máme na vstupenkách jakési exploratorium, které, zdá se, sídlí ve sklepě. To moc na projekční kopuli nevypadalo. Nevadí, říkali jsme si, určitě to bude fajn. Průvodce - zřejmě student astonomie - nás zavedl do sklepa, kde se nacházela jakási expozice o Sluneční soustavě. ,,A to je všechno?" říkala jsem si. 

No, průvodce se sice velmi snažil, evidentně základům rozuměl a snažil se je podat nějak snadno i pro pár dětí, které se šli podívat taky. Já se ovšem nic nového nedozvěděla, takže mě celá věc malinko zklamala. Vychytávek tam ale měli dost. Astronomický váhy, Foucoultovo kyvadlo nebo krabičky s juicem, které měly váhu dle gravitace na různých planetách nebo Slunci. Taky výbornou kouli, ve který byla směs vody a mýdla taková, že při otáčení skvěle simulovala atmosféru vnějších planet. Taky jsem si třikrát sáhla na meteorit, který mě třikrát kopl statickou elektřinou...

Kolem a kolem, čekali jsme něco jiného, ale možná jsme si jen blbě přečetli program. Příště už snad narazíme na tu projekci! A když bych o tom všem nic nevěděla, určitě by mě to uchvátilo. Docela se ovšem těším, až tam půjdeme zase:)

eF

Mám neschopného bratra. Doposud jsem se pouze domnívala, že tomu tak je. Nyní jsem si jistá. A jsem nasraná.

Bratrovi eF je čerstvě 13 let a je z nás šesti doma hned druhý nejvyšší po tátovi. Vypadá už relativně jako dospělý chlap, ale puberta mu záhadně teprve přichází. Poznávací znamení: permanentně mastné vlasy, hrb na zádech a trousí po sobě všude, ale absolutně všude papírové kapesníčky. Neslyší, nekomunikuje a je závislý na počítačových hrách a druhé světové válce. Když je násilně odtržen od počítače, je ale celkem společenský a vyjít se s ním dá. To ovšem nebrání tomu, aby měl člověk sto chutí ho prašti polenem do hlavy.

A proč jsem naštvaná? Můj milovaný bratr mi měl donést lístek na ples. Jediná jeho úloha spočívala v tom, lístek vzít od člověka, který mu ho přímo dá, strčit ho do tašky a tašku donést domů. Well, to se nepovedlo. Co mi donesl? Lístek s odtrženým kontrolním ústřižkem. Netuším tedy, jestli se na něj někam dostanu. Pokud ne, zaplatí mi ten dražší, co si budu muset koupit na místě, můj milovaný bratr. A je mi to upřímně jedno. 

Co navíc... před týdnem jsem odjížděla do Brna a kladla jsem mu na srdce, aby si zašel do knihovny vrátit knížky, protože jinak bude platit pokutu... No, furt se mu ta pokuta zvětšuje!:/ Jo, mohlo by mi to být jedno, ale ten účet je na mě, takže to zase budu platit já.

Achjo... mám eF ráda, ale někdy mě prostě sere... Fakt už! 

Zkouškové období

Nejsem vychloubavá, ale tohle mi nedá... Pozoruji na sobě pokrok. 

V tomto krásném podzimním třetím semestru jsem opakovala dva předměty z krásného podzimního prvního semestru. Úvod do studia geografie (znáte to, jak se do předmětu "úvod" nacpou ty největší záludnosti a pytloviny, co si dovedete v oboru představit?) a Fyzickou geografii (klasický vyhazovací předmět, který není sice složitý na pochopení, ale je velmi obsáhlý a podceňovaný).

No - a já to zvládla oboje na B!!! Což je pro mě absolutní maximum, životní úspěch a radost. Bojím se, že ani jiné osobní úspěchy to nepřekonají... Pro představu neznalého čtenáře. Zatím nás zkoušku dělalo 131. 78 to nedalo vůbec, A mají jen dva lidi a B mám jen já. Takže jsem zatím z těch 131 lidí třetí nejlepší!:) A to se vyplatí.

Jenže kámen úrazu - vavříny. Teď jsem sice v dalším semestru, ale předměty, co mám dělat teď se nějak vymykají mé kontrole. Obzvláště Geografie obyvatelstva, která je prerekvizitou, což následně může způsobit veliké komplikace...

Well, musím se do toho obout a něco ze sebe vymáčknout i potom, co jsem naprosto zakrněla tím, že jsem pokořila (ano, Těšo, pokořila) FG a Úvod. Mozek mi vypl a nedokáže nastartovat. Chtělo by to navštívit servis a uvidíme, jestli se vzpamatuje... Nebo  alespoň nějaký restart či něco podobného... stačilo by vypnout ty úlohy na pozadí, abych zvýšila výkon? Jsem sama na sebe sice hrdá, ale asi mi musí hořet koudel u zadku, abych něco dala pořádně.

No a na závěr taková naučná píseň, jak to se mnou teď je:

Když může on, tak já taky!

Lidé, a zejména tyto rysy pozoruji na Češích, jsou velmi snadno ovlivnitelní. Slyší v médiích něčí kritiku a už automaticky toho člověka přijímají jako nepřítele. Drby jsou tady všudypřítomné. Není to pouze záležitost babiček, co vylezou v neděli z kostela na dědině. Je to prostě všude. A kdyby se to alespoň týkalo jen žen, jak bývá vždy s oblibou předesíláno - kdepak, chlapi jsou ještě větší slepice. Co je ovšem nejhorší - lidé se i těmito podřadnými (téměř ryze českými a typickými) drby nechají strašně zformovat. Utváří si pak pokřivené náhledy na lidi, které vůbec, nebo velmi málo, znají. A vše si prostě berou k srdci... nebo za své.

Co mě ale vytáčí nejvíc je, že se všichni schovávají za dav. Když může flusat na chodník žvejkačky tenle puberťák, tak proč bych nemohl já. A proč bych nemohl kouřit lidem do xichtu, když to taky dělají všichni, že? Když jsem se svým spolužákům svěřila s tím, že mi přijde lehce nefér, když se na zkoušku někdo poctivě pekelně dlouho učí a druhý přijde a celé to opíše, setkala jsem se s velmi nelibými pohledy a občas prazvláštními výroky. Prý - no a co? Vždyť opisují úplně všichni. Než riskovat vyhození ze školy, tak využiju radši všechny možnosti.

Svým způsobem to chápu - taky mám strach, abych vůbec prolezla, ale omluva za nefér chování, které je navíc proti pravidlům, to není. A víte co? Já už na to taky prdím, abych byla čestná až na půdu a prolézala s odřenýma ušima. Pak má akorát člověk špatný studijní průměr oproti ostatním. No, ale jsem zvědavá, jak to půjde. Opisovat totiž neumím.

Zlá, zlá paní...

Nechápu, jak můžou někteří lidi tak v pohodě žít s tím, že jsou strašně zatrpklí a zlí. Dnes jsem jela vlakem (příšerné 4 a půl hodiny!). Navíc jsem jela od Těši a s vědomím, že mám před sebou jen učení, takže nálada nebyla zrovna fajn. Ve vlaku se mnou jela stará paní - vypadala jak přerostlý skaut - dlouhé šedé vlasy v culíku, batoh a rejoice oblečení. Navrch táhla i mikrovlnku, která se dost debilně drží, takže tím měla ztížený pohyb po vlaku. Neustále se někam přesouvala (proč - to mi nedošlo - asi roupy). Každopádně jsem seděla vedle dveří, takže když procházela a sahala po klice paží, kterou zároveň držela mikrovlnku, sáhla jsem po stejné klice i já, abych jí otevřela dveře. To jste neviděli ten tanec. Paní začala řvát, co si jako myslím, že jí budu otvírat dveře a ať se o ní nestarám. Na odpověď, že jsem jí jen chtěla pomoct mě okřikla, ať se radši starám o toho malého chlapečka. Malý chlapeček, který s námi seděl ve vagónu byl 100x líp vychovaný jak ona, neboť poslouchal maminku na slovo, vůbec nezlobil, nehlučil, nedrobil, neprskal, nenadával a poděkoval průvodčímu za dětskou jízdenku.

Z té baby jsem byla dost v šoku, poněvadž mě silně vyděsila. Ano, občas se mi stává, že v šalinách vídám výrazy typu ,,ještě přece nejsem tak stará" od žen v letech, které pouštím sednout, ale tohle se mi ještě nestalo. Na to, aby na mě někdo řval za to, že mu chci pomoct, prostě nějak nemám. Takže aspoň říkám to, co jsem měla říct té ženské hnedka: ,,Tak si polibte řiť!"