Už se nám zase naklonilo zkouškové období, které s sebou nese soustu nálad, papírů, vědomostí a nevědomostí, zelených a červených políček v ISu, ale hlavně pocitů.
- V první fázi učení si člověk připadá, že nic neví a nic neumí, že se takovou horu informací nikdy ani naučit nemůže.
- Následně se dostane přes pár témat, které mu zaberou strašného času a začne panika. Člověk totiž přišel na to, že je to předmět těžký, pouze obtížně srozumitelný a obsáhlý. Nastává pocit depresí a snah o sebedestrukci. Čím více toho prochází, a čím méně času ke zkoušce zbývá, tím drastičtější deprese jsou.
- Na to se dostane do apatické fáze ,,Ježíš, mně už to je jedno, tak mě holt vyhodí, no! Se z toho nepose*u..." Tato fáze je rezignací, ačkoliv působí jako nový odrazový můstek.
- V další fázi si totiž člověk uvědomí, že mu hoří (lidově řečeno) ,,koudel u prdele" a začne makat. Sedí nad tím, drtí se a jede. A jede!
- A nyní se dostáváme k oněm pocitům. Buď převládá pocit: ,,Bože, já nic neumím!", ve kterém člověk zkoušku většinou zvládá, přichází-li v rozumný čas a se správnými otázkami. Dalším pocitem je ,,už mi to začíná celkem jít..." což je právě onen smrtelný bod. Člověku se zdá, že téma zvládá, začne na to kašlat a doufá, že to teda nějak dopadne, že tam něco vymyslí. Spoustu věcí zanedbá, v horším případě prostě dostane blbé zadání a na zkoušku musí znova.
Dobrý pocit tedy není dobrým pocitem. A jak to máte vy?:)
Žádné komentáře:
Okomentovat