pondělí 30. dubna 2012

Let the fight begin!

Vyhlašuji válku svému studentskému životu. Odteď prostě neztratím jedinou volnou chvilku, která mi bude k dispozici. Nesplněných úkolů a seminárek je ještě spousta a nehorší (zkoušky) mám teprve před nosem. Musím co nejvíc zvládnout přes týden, aby mohl být víkend čistě studijní... jinak se prostě naučit nestihnu.

Zítra navíc žádný státní svátek nemám, protože s univerzitním sborem budeme natáčet CD. Bude to náročné, ale doufám, že to aspoň bude stát za to! 

Začínám být ze všeho už trochu nervní a nevím, co mám dělat první... Jen vím, že se mi teď rozhodně nechce na tělocvik!:/ Radši pořád rozjímám nad létem a dovolenou - jenže to si musím zasloužit!

Dnešní dík patří Těšovi, který mi udělal skvělou snídani:) 

sobota 14. dubna 2012

Jsem rozhořčená!

Dneska od rána sedím za prašivým pomalým počítačem a makám. Není to tak, že bych práci kombinovala se vším možným na netu – prostě dřu. Jediné přípustné je chat (pouze s jednou osobou) a hudba. Od rána nedělám nic jiného než cvika a spaluju na nich strašně moc času. Co ale dokáže opravdu demotivovat? Když přijde e-mail jako právě teď. V relativně dobré náladě z dobře odvedené práce člověk otevře poštu a vyvalí se na něj hodnocení předešlých cvik do onoho předmětu. A tam čte:






Koukám na to. 8 bodů? Z možných deseti? Jako vážně? Za to, že člověk chtěl být jednou aspoň malinko vtipný při cvičení, kde se asi sranda trestá... Otvírám ono čtvrté cvičení a civím do něj. Není nejlepší. Vlastně je docela průměrné. Ale pamatuju si, že jsem se s tím závěrem fakt patlala. Jenže to hodnotitelka vědět nemůže. Vlastně jí ani nekřivdím. Ale štve mě to.

Zjišťuju, že už jsem prostě moc ctižádostivá. Dřív bych napsala cviko ,,jen aby to bylo". Teď to sice dělám taky, ale strávím nad tím vždycky spoustu času (a snažím se vymyslet něco originálního), kterého je na to obří množství práce prostě nedostatek. Asi mě tím nakazil Těša. Je přesně takový perfektcionista, jak se o pannách říká. Ale já taková být nechcu. Je to sice dobrá vlastnost, ale nestojí mi to za to, abych pak z takovéhle prkotiny, jako je pouhých 8 bodů dělala druhou světovou. Jenže jak z toho ven?

pondělí 9. dubna 2012

Módní přehlídka

Kdo mne zná, ví, že nejsem veliký fanoušek módy, oblékání a stylingu. Ráno na sebe většinou natáhnu, co mi zrovna z omezeného zdroje mého šatníku přijde pod ruku a moc se nezaobírám tím, s čím to zrovna splácám. Natáhnu rifle a tričko a valím, kam je zrovna třeba. Toho, co ostatní nosí si v zásadě nevšímám, pokud se nejedná o prvky výrazně nevšední. Jsem v tomhle prostě barbar.

O těchto Velikonocích jsem však byla vtažena do události, která byla zaměřena ryze proti mým zvyklostem. Navštívila jsem módní přehlídku. S potenciální tchýní a švagrovou jsme zajeli do Uherského Hradiště, kde se předvádělo cyklistické oblečení, plavky, svatební šaty, obleky a další zajímavé věci. Ačkoliv se na přehlídce nacházela i finalistka soutěže Top Styl Designer Mezinárodního veletrhu módy Styl-Kabo Barbora Divínová, která dle mne (absolutního laika a nevzdělance v oboru), předvedla kolekci nenositelného rádoby-uměleckého oblečení, zaujala mne Adéla Mikulicová. Slečna, co je ve třeťáku na UTB ve Zlíně projevila velikou šikovnost. V její kolekci se nechala inspirovat folklorem (velmi jemně a decentně, hned několik modelů bych si pořídila ráda), rockem a punkem (velmi živelně - i modelové vzali v tomto směru za své - výborné věci - jeden chlapec si dokonce koupil ďábelské čočky). Zkrátka - slečna to vážně dala, myslím, že má perfektně našlápnuto.

Přehlídka mě nadchla. Nečekala jsem to, ale musím říct, že mě to vážně moc bavilo. Možná nad svým oblečením začnu trochu přemýšlet - to ale bude trvat (jak se znám) jen chviličku. Na závěr se jen vyjádřím k dalšímu pozitivnímu faktu přehlídky: Koho by nebavilo o přestávce koštovat vína, že?