Sladká socializace

Právě jsem se vrátila z posezení s bývalými spolužačkami z gymplu a musím říct, že mě to dost nabilo. Mám z toho strašně dobrý pocit.

S bývalou třídou se moc často nevídám (až na to, že s nějakými ex-spolužáky bydlím v Brně). Maximálně jednou, dvakrát sraz za rok a víc nic. Víte jak to ovšem bývá. Domlouvá se sraz a stejně člověk ví, že se bude bavit jen s těma pár lidma, se kterýma si rozuměl na střední. 

Tož jsme to teď udělali jinak. Jedna spolužačka se nám už vdala (a ne - nebyla a není těhotná, i když se vdávala v  19 letech), tak nás pozvala k sobě domů. Ale nepozvala všechny - pozvala jen ty holky, co jsou v pohodě a nejsou to žádné slepice s nosem nahoru. 

No - musím říct, že mají dům nádherný! Samé dřevo, krásná kamna a všechno. Dokonce i psa (teda spíš fenku), která je opravdu nádherná, ačkoliv tahle zvířata ráda nemám. S holkama jsme si perfektně popovídaly snad o všem! Byl to pro mne celkem nevídaný zážitek, protože moc kamarádek nemám a tyhle se zdají být jedny z posledních. Skvěle si s nimi rozumím - taky se známe 10 let a prakticky jsme spolu vyrůstaly. Prostě mi bylo moc hezky. Když jsem šla domů v takovém lehkém mrholivém dešti, co u nás rozpouští všechen sníh, bylo mi strašně krásně a úplně jsem si vzpomněla na svoji maturitu, když jsem v dešti, totálně šťastná a bosá hopsala nadšeně domů. 

Je fajn se vídat i s někým jiným než přítelem a rodinou. Jo, mám je ráda, ale občas potřebuje taky energeticky  nabít trochu z jiné strany. Domluvily jsme se, že se brzo zase sejdeme - buď v Brně, nebo ve Městě - tak doufám, že se ta akce opravdu uskuteční! Jak řekla V: ,,byla by škoda to naše kamarádství zahodit jen proto, že se málo vídáme!"

Zamrzí to

Tak a polovina prezidentů České republiky je mrtvá. 

Dneska zemřel Václav Havel. Člověk, kterého měla spousta lidí ráda a spousta lidí stála proti němu. Jedno je ale jisté – dneska počet těch, kteří ho mají rádi, stoupl. Tak už to prostě bývá. Umělci, známé osobnosti, politici a další  – to všechno jsou lidi, kteří jsou většinou náležitě oceněni po své smrti. Je to jak s Michaelem Jacksonem – taky ho v rádiu slyšíte víc až potom, co vám live koncert neudělá.

Že umřel, mě mrzí, ale nic se s tím dělat nedá. Je to koloběh života a asi to tak má být. No... asi? Určitě to tak má být. Je trošku k zamyšlení, že se to stalo právě teď, před Vánoci, v době adventní. Možná to bude taky příchod něčeho nového.

Jak říká Těša: ,,Pohřbít, pořádně se nadlábnout a jede se dál. Je to hnusné, ale je zbytečné ho zbytečně oplakávat." Teď budu mít tak týden zahlcenou FB zeď R.I.P statusy, fotkami našeho bývalého prezidenta a nabídkami na skupiny: ,,Vzdejme poctu Václavu Havlovi!!! Všichni sem!" Novináři budou mít hody, za pár dní vyjde jeho nový životopis a za půl roku si na něj vzpomenou jen ti, co na něj mysleli měsíc, nebo týden zpátky.

A nakonec bude všechno zase fajn, lidi sundají černé stužky a povzbudí národní cítění zase nějakým hokejovým zápasem Česko-Rusko, který právě probíhá a 3:2 vedeme. 

Koleno, princezna a sníh

Dnešek by byl moc pěkný den, kdybych se nemusela učit... Ráno bylo přímo krásně, že se mi i hezky vstávalo, ale Úvod do studia geografie mi to zkazil. Fakt ten předmět nemám ráda a budu ho mít ráda ještě míň, až mě kvůli němu vyhodí. Kolem oběda nádherně sněžilo... Padaly pěticentimetrový chuchvalce vloček, který nádherně zakryly celou naší zahradu a ještě mnohem víc! Navíc mi dneska moje maminko řekla ,,princezno", což už mi dlouho nikdo neřekl a moc mě to potěšilo. 

Plus dnešního dne - poprvé v životě jsem ochutnala koleno... No a bylo vážně dobré!

Teď bych si ráda dala teplý čaj a postel s filmem, nebo tak něco. A zatím mám jen ten čaj a úvod... ble!

Brün

Dnes jsem při pravidelné návštěvě internetu narazila na krásné video. Ani pořádně nevím, čím mě zaujalo. Prostě mám ráda celkem originální záběry a tenhle sestřih má moc pěknou dynamiku. Je na něm prostě vidět, že si s ním autor pohrál. No a ty filtry, nebo před co to má točené - to je krása.

Příjemné překvapení

Nemám se svými spolubydlícími nějaké vybudované vztahy. Bavíme se spolu, relativně si rozumíme. Myslím, že si umíme až na výjimky vyjít vstříc. Nevadí mi, pokud zrovna nedělají něco, čím mě více omezují. Nic od nich nečekám.

Dneska jsem ale přišla domů opilá jídlem s myšlenou pouze na postel. Otevřu dveře a všichni mě vítají, že jsem přišla právě včas. Načínají láhev rumu a dolévají ji kolou. Nu což, nebudu trhat partu - říkám si - jednu si s nima dám. Začínáme si celkem fajn povídat, což už se mi s nima moc dlouho nestalo. Rozhovor nemá úplně nulovou hodnotu, je celkem plodný, takže se dobře bavím. Rum pomalu ubýval a nakonec přišly i aktivity, které jsem vyhrála, takže radost veliká, protože to se mi už dlouho nestalo. Takže nakonec hodně dobrý večer. 

I tak už bych ale ráda bydlela s Těšou. Nemůžu se toho dočkat. Snad to nebude dlouho trvat a seženeme nějaký dobrý byt, kde bychom společně mohlo trávit čas...

Rozplyzlost

Je zima.

Mělo by sněžit a ono prší. 

No a do toho vám nějaký týpek na ESF řekne, že BYL problém s globálním oteplováním. BYL!?!?! Nepochopím tyhle lidi, co nejspíš přimkli ke Klausovi natolik, že mu věří i jeho báchorky o tom, jak je nad Grónskem přece led, takže se oteplovat nemůže.

No a taky GREEN MARKETING... taková užitečná věc. Pomáhá "planetě dýchat" a zároveň firmy můžou rozšiřovat informovanost o ochraně životního prostředí při propagaci svých výrobků. No a oni pro to nehlasují... lidi z ESF jsou prostě ... jak to říct ... jiní!

Jsem zmatená...

Další probdělá noc

Teď mám až moc dobrou náladu. Konečně jsem po několika dnech dobře vyspaná, předvánoční stres a nákup dárků zatím zvládám, přišlo mi ze školy stipendium a další možná ještě dorazí, účet za telefon je nízký a navíc piju kafe ve společnosti příjemných a upřímných lidí, čehož si na nich opravdu cením. Navíc mě baví Těša, který si vedle mě zpívá The Clash, kterým sice neholduji, ale v jeho podání je prostě všechno dobré.

Včera bylo ale všechno jinak. Byla jsem špatně nalazená, nevyspaná, přepadaly mě záchvaty zimnice, dobré jídlo mi nechutnalo, bolelo mě břicho z přicházející periody a navíc se mi nic nedařilo. A co bylo hlavní příčinou? Spolubydlící, kteří prostě nechápou, že v noci se spí a pak se na vás ještě dívají jak na největšího kokota, když jim to slušně připomenete. V noci na neděli jsem se nevyspala. Spát jsem šla sice brzo, ale nemohla jsem usnout. Ráno jsem vstávala na vlak, takže jsem se vyspat opravdu potřebovala. No a jak to na potvoru bývá, hlavou se mi honily myšlenky, které tam rozhodně nepatřily. Když jsem konečně za pár hodin usnula, zdály se mi jen noční můry a přeležela jsem si celý krk a záda tak, že mě to do večera nepustilo. V pondělí jsem byla sice mírně nepoužitelná, ale ještě relativně byla schopná funkce.

V noci z pondělka na úterek jsem spala v Brně. Večer byl celkem v pohodě, ale co se dělo v noci - to jsem prostě nepochopila. Když bydlíte v Brně na bytě v šesti lidech, přivedli byste si uprostřed noci sedmičlennou návštěvu a dělali bordel několik hodin ve společných prostorách, když vám fakt dveře zvukově netěsní?

No, já teda ne, ale někomu to evidentně problém nedělá. Když mě vzbudil v noci řev, nebyla jsem jediná. Další spolubydlící, co ležela (ne spala) nade mnou jim psala SMSky, jestli to nechtějí ztišit. Jejich pšššt a chcichotání ale bylo ještě mnohem hlasitější. Po chvilce jsem to nevydržela a požádala je, ať to zabalí. No, ještě chvilku jim to trvalo... 

Druhý den jsem byla opravdu nepoužitelná. Už toho teď bylo nějak moc. Nejdřív sex, teď toto. Před nedávnem bych si neměla nač stěžovat. Ale teď? Stejně mě asi nejvíc štve Ledňáček, který se na mě od té doby směje, jak kdybych tam pařila s ním.

Už mě ty moje ranní (zlo)činy z rozespalosti serou...

... Ráno jsem prostě nepoužitelná. Kdo mě zná tak ví, že se mnou ještě tak půl hodiny, možná hodinu potom, co mě někdo/něco vzbudí, není řeč. Pokud se tedy nejedná o nějakou výjimečnou výjimku. Jiná situace obvykle nastává, když se vzbudím sama. To jsem schopná fungovat celkem rychle, ale i tak se občas (co si budem nalhávat – skoro vždy) nechám zlákat vyleháváním v posteli. 

Musím říct, že jsem celkem šťastný člověk, protože ráno nemusím pracovat s žádnou heavy machinery, která by mě mohla zabít, rozčtvrtit, případně mně nebo někomu v okolí usekat ruce. Zajisté už bych totiž seděla, za ublížení na zdraví, nebo trávila odpoledne v léčebně za sebepoškozování. Ráno jsem prostě  neovladatelná. A stává se mi čím dál častěji, že mě z mého warming up mode absolutně bezpečně probudí zvuk tříštějícího se skla. Nedávno mi z ruky vyklouzl polo plný med, dneska plné kakao. Super. Hrníček s kakaem bych ještě oželela, ale celá skleněná dóza, ze které se mohly udělat ještě desítky kakaí – to prostě naštve!

No, jsem zvědavá, kdo mě za to pochválí:/

Rozbřesk

No, no, no... 

Nevím jak to říct.

Celou sérií od Stephenie Meyer mám ráda. Všechny knížky jsem si přečetla až potom, co jsem viděla první film. Ten byl podle knížky ale tak dobře natočený, že mi nevadilo ji číst až po filmovém zpracování. Ano, je to ten typ filmu, který se snaží zavděčit jak slabým puberťačkám toužícím po romantice a výjimečnosti, tak chlapcům tím, že se jim tam šoupne nějaká rvačka upírů a když se k tomu přidá pár vlků, tím líp. 

První film se mi líbil. Pak se začal líbit všem tak moc, až se mi líbit téměř přestal. Další dva díly se v knížkách četly dobře, ale na plátně se na to nedalo dívat. Hlavně na dvojku. Co ale udělali teď?

Nebudu se rozpatlávat nad tím, jak zruinovali knižní předlohu - to je téma silně otřepané u všech filmů, co kdy knižní předlohu měly. Ano, knížka se mi zatím líbila víc, ale nejde ani tak o obsah, jako o to, že vyplnili můj draze zaplacený čas v kině trapnou romantickou hudbou - ano soundtrack příšerně zklamal (minimálně v porovnání s jedničkou) - ne moc kvalitním scénářem a hlavně těma nicneříkajícíma výrazama s otevřenou hubou slečny Belly, což od ní už stihl chytit i Cedrik. Divím se, že jim na nějakém z těch táhlých záběrů nekape slina nebo tak něco, protože by jim (obzvláště tedy jí) nepomohla ani ta tlustá černá izolepa, aby tu pusu zavřeli.

Ano, něco měli udělané pěkně - například kamera by zasloužila pochvalu a maskér taky. Ne ovšem za ty bledé tváře, ale za ty Bellyiny Burtnovské propadlé oči v jejích úžasně agresivním a vysilujícím těhotenství. Za což jim taky děkuju - to břicho jí udělali taky hodně dobře. 

Nejlepší scénou vyhlašuju záběry na zhuntované tělo, které se samo regeneruje vlivem "životadárného"  upířího jedu. Nejhorších scén je víc, ale určitě si tam zaslouží být "porod", který zmrvili - minimálně co se do předlohy týče.

No a hnus na konec: Těsně před koncem jsem se naklonila k Těšovi a říkám: ,,No a teď tam dají určitě nějaký klišé jako AVATARovský detailní záběr na její oči a jako poslední záběr bude, jak je rychle otevře!" No a co se nestalo - oni to vážně udělali. V tom okamžiku jsem vybuchla smíchy a jestli nějaký zážitek z filmu byl, tak patrně zmizel. Doufám, že se jim druhá část povede, protože jestli ne, tak jim asi pošlu hodně sprostou stížnost...

Goldoni v Brně

Víkend jsem prožila vskutku kulturní. Jelikož jsem zůstala v úžasném (ačkoliv mírně promrzlém) Brně, dostalo se mi příležitosti shlédnout notoricky známé drama Sluha dvou pánů od Carla Goldoni. Nešla jsem ale ani do národního, ani do městského divadla, spokojila jsem se s "pouhou" Musilkou. Snad mi čtenář(i) odpustí, ale název divadelního souboru, který hru ztvárnil, má chorá hlava zapomněla. Ani bych nevěděla, že se má v Husovicích tato skvostná komedie hrát, když by mě s přítelem nepozvala naše spolužačka, která vdechla život Smeraldině. Ano, i geografové mají občas na něco talent. 

Musím říct - měli to těžké. Vzít si k zahrání takový těžký kousek, to nezvládne jen tak někdo. Navíc jsem viděla záznam představení s Donutilem, který je prostě nepřekonatelný a asi i nepřekonatelný zůstane. Ale překvapili mě. Hlavně asi vtipným úvodem, kdy se na pódiu objevil mladík s tím, že se soubor lekl velkého publika a že hrát prostě nebude, přičemž proběhne pouze projekce ze čtené zkoušky. Následně se v úvodu objevila parodie na hvězdné války, které bych u Goldoniho nečekala, ale tím spíš mě dostaly hned na začátku. A pak už to šlo ráz na ráz. Podobných parodií měli v celé hře více a většinu hodně povedenou. 

Někteří herci zářili, někteří méně a někteří oplývali rozpačitými pohledy. Hlavní hrdina hodně věrně kopíroval Donutila a bylo vidět, že onen záznam z nároďáku viděl nejméně stokrát. Občas však toto kopírování přišlo na škodu. Možná by bylo lepší, když by si to podal svým způsobem. Co nezklamalo, byla Smeraldina. Malá role, ale slečna J se jí chopila s grácií a jakousi přirozeností, kterou na jevišti vidím raději než přehrávané výrazy. Herecké výkony byly celkově na hodně vysoké úrovni, když vezmeme v potaz, že se jednalo o amatéry. 

Co mě ovšem trošku zamrzelo, byl závěr. Zařadili tam totiž - zřejmě doufaje ve velké finále - jakýsi Bollywoodský tanec. Provedení nebylo špatné, choreografie byla také relativně dobrá, ale ačkoliv je dost možné, že to bylo myšleno jako parodie, a tím pádem by to zapadalo podobně dobře jako hvězdné války, nesedělo mi to tam. Slečna J jako jediná u tance vypadala svěže a ne jako po tělocviku, kdežto ostatní byli očividně hrou lehce unaveni. Nejvýstižněji to završil Těša: ,,Myslíš, že ví, že v Bollywoodu dávají ten tanec místo sexu?" Upřímně - na konci hry byly tři svatby - tak proč ne?

Hubneme do trenek, NEKRMIT!

Asi měsíc nazad jsem se díky své dlouholeté kamarádce P dozvěděla o jistém představení. Prý to bude strašná sranda a určitě se mi to bude líbit. Asi mě opravdu zná, protože to sranda opravdu byla a opravdu se mi to líbilo. 

Show se konala ve sklepních prostorách Husy na provázku, ale musím uznat, že by si s ní kluci mohli klidně troufnout na to první patro! Jejich ,,hudebně-literární recitál" mě totiž doslova nadchl. Střídání příjemných písní Františkovy tvorby a úžasného Matesova humoru se na mně podepsalo zaseklýma zubama (rozuměj úsměv od ucha k uchu), které začaly hned po jejich příchodu na scénu a skončily až někdy v jednu ráno, když jsem se po následné akci vrátila domů. Oslovil mě nejen Plíhalovský humor vynásobený větším šmrncem, ale i kvalita hudební. Hosté taky betelně zaváleli. U některých čísel jsem jen seděla s otevřenou pusou (což byl vzhledem k zaseklým zubům celkem výkon), ale prostě jsem si nemohla pomoci. Ráda bych něco vyzdvihla, ale nevím, zda mohu - vše totiž bylo skvostné. I tak ale nezapomenu na paní Hanu, Pizzamena, chlapce úžasného už od narození, indiánskou píseň, či na levné lety...

Osobité indiviDUO, těším se na další setkání!

František a host (kvalita fota strašná - holt mobil a málo světla)

Statistika nuda je?

Těša zítra píše test ze statistiky. Ačkoliv to nepřiznávám, mám asi větší strach než on. Nebojím se ale, že to nezvládne. Je šikovný a úsilí i času tomu věnoval dost. Jediné, co hrozí, je blbé zadání nebo chyby ze zmatku. Tomu se, doufám, obojemu vyhne. Když ten test zmrví, může ho to stát vyhazov. Ale oni ho nevyhodí. Já to vím, protože mu prostě věřím. A i kdyby, v mých očím neklesne ani o píď. Pořád ho budu mít šíleně ráda a pořád ho budu podporovat ve všem, co bude dělat. (Pokud teda nepropadne alkoholismu nebo se nebude chtít kamarádit s rozjetým vlakem ;) ) Jak je vidno - statistika nuda není. Při učení možná, ale dokáže rozpoutat i pořádné drámo.

Lízátko

Whooo! Možná se přece jen moje sociální zapojení na bytě zlepšilo. Zejména díky změně v osobním životě mé spolubydlící. Tuto změnu jí nepřeju. No a jelikož si ji svým způsobem nepřeje ani ona, jsme na jedné lodi. Konečně máme alespoň téma k rozhovoru a možná i víc času, kdy se na bytě potkáme. Ačkoliv je náš vztah stále vlažný, začínám k ní pociťovat čím dál větší sympatie.

O víkendu byla ve Francii. Co se stalo den před jejím odjezdem, si můžete přečíst o pár příspěvků zpátky, takže rozloučení nějak vřelé nebylo - nebo bylo naopak vřelé moc?:) Ale abych se dostala k jádru věci. Po příchodu ze školy (kde jsem dneska byla bez toho, abych se předtím stavila na bytě) mě čekalo překvapení. Na stole leželo lízátko, jako dárek z Francie. Lízátka sice nejsou moje nejoblíbenější, ale opravdu mě to potěšilo. Mám sice kdesi vzadu v hlavě pocit, že je lízátko i určitou omluvou za onu noc, ale i tak, udělalo mi radost. Doufám, že vztahy takhle alespoň chvilku zůstanou, protože nevím, jak dlouho ještě budeme bydlet spolu.

Už se těším, až si to lízátko dám!:)

The wierd night

Ačkoliv chápu, že máme každý nějakou tu osobní intimitu a soukromí, které by nemělo být propíráno před kyberveřejností, jsou tací, kteří si toto soukromí boří sami. Dnes v noci jsem totiž byla svědkem jistých intimních záležitostí, které si mohl onen pár nechat alespoň na tu blbou koupelnu a ne na vedlejší postel. Snažila jsem se usilovně spát, ale to moc nešlo...

Doufám, že si tu někdo přečte E.A.Poea a jeho: NEVER MORE!

Konečně nějaké uspokojení

Kurňa! Ty tortilly se mi fakt povedly! Mám ze sebe konečně dobrý pocit, když vidím výsledek, alespoň nějaké mé práce. Z učení člověk nic nemá - celý den sedí na prdeli a cpe do sebe informace. Když ale vařím, tak se mám na co těšit... minimálně na to jídlo, že.:) Navíc chutnalo i rodině, což je výborné...

Koho by zajímalo, jaké jsem tortilly připravovala, tak mrkněte na tento recept. Můžu jen doporučit:)

Fyzická poetika?

Ano, patřím mezi tu lůzu vysokoškoláků, co opakuje nějaký předmět. Ačkoliv jsem po své mamince zdědila podobu včetně koňských zubů a koutů, že by se do nich mohl postavit i dvěstěkilový Američan, nějak se jí nepovedlo mi předat její přístup k učení. Maminka totiž byla šprtka. A co já bych za to dala!!! 

Ale abych se dostala k jádru věci. Z tohoto opakovaného (ne jednoho) předmětu mne čeká ve středu zápočet, takže se tento víkend budu věnovat jen a pouze Fyzické geografii. Pokud mě teda nepřepadne nějaký stres a nezačnu na odreagování dělat nějaká cvičení do zemědělství, se kterými jsem taky pěkně ve skluzu. Učení se předmětu, který opakujete, má ale své určité kouzlo. Například se dostáváte do takových těch koncových stavů, kdy mysl není schopná přijímat nic a najednou EJHLE! Zjistíte, že jste na stejné stránce už ten stav měli, když v rohu objevíte napsáno:

U učení usínám,

u zkoušky pak nevím.

Skoro nic už nevnímám –

jenom, že jsem debil.

No a hned vedle:

Přesmyk, příkrov, vrása –

to je, vole, krása!

The „train of thougths“

Nejhorší obava z cestování v brzké ranní hodiny vlakem se naštěší nevyplnila.

Mohla bych se bát tmy, nepříjemně naladěných lidí, kteří před pár minutami vylezli z postele, polopromrzlých bezdomovců, toho, že mi ujede šalina či posléze vlak, nebo snad i toho, že budou mít zavřený stánek s kávou, který lidi takhle ráno velmi potřebují a ve kterém jsem se dnes vyzbrojila obrovským „hrnkem“ čaje. Proč? Já se ale bála promrzlého kupé. To by totiž byla moje smrt.

Namísto toho jsem velmi překvapená, že ČD „plýtvají“ penězi na to, aby vytopily vlaky už takhle ráno pro těch pět lidí, co rychlíkem na trase Brno – Praha cestují. Ok, teď jich přistupuje víc. Ale já jsem stále pořád usádlená sama v relativně pohodlném novém kupéčku, které mi brutálním způsobem nahřívá kotník. (Už vím, jak to lidi dělali, že se sebevznítili.) A mě připadá, že tu není jen vytopeno, ale i přetopeno... Kdyby tu aspoň místo toho udělali wi-fi.

Infiltrace cizího soukromí

Spolubydlící chodí s klukem. Tahle věta může být mýtus. Ne proto, že by mohla ona spolubydlící chodit se ženou (což je sice také možné), ale spíše proto, že je tato informace možná neaktuální. Nejsme si nějak extra blízké, jelikož se kamarádí spíše s další mojí spolubydlící, takže bych jí ani nijak nezazlívala, že se mi s takovými informacemi nesvěřuje. Koneckonců, když se rozešla s minulým přítelem, taky jsem se to dozvěděla až o měsíc později.

Jenže dilema je: jak to zjistit? Ani v době sdílení téměř veškerých osobních záležitostí v cyberprostoru to spolubydla na tom pošahaném "fejsbůku" nemá. Na Google+ ještě nedospěla, tak přemýšlím, kde tuto citlivou informaci vyhrabat. Ptát se mi prostě nechce. Poté co se jí snažím googlit, mi to pořád nachází nějakou pošahanou Slovenku, které je 35 a evidentně si zakládá profily kde se dá. 

Začíná jít do tuhého. Ani přítel na telefonu mi nedovede poradit, na jaké téma zavést rozhovor, abych se do té reality osobního života oné slečny dostala. Na řadu přichází už jen ryzí odvaha a vlezlost. Zeptám se.

...

Rozešel se s ní a najednou mi jí je opravdu líto.

Hon za rakytníkovým čajem

Rakytník řešetlákový je keř, ke kterému můj přítel oddaně vzhlíží. (Jejich vztah by se dal přirovnat k mému obdivu k rostlině Jatropha, která má skvělou sebe regenerační schopnost  (odzkoušeno prakticky) a údajně dokáže léčit jak zácpu, tak průjem!) Já se ani nedivím, že má Těša Hippophae rhamnoides tak rád. Plody této rostliny se totiž používají na léčbu onemocnění plic, jater, kloubů, žaludečních vředů, na regulaci krevního oběhu a dokonce i v kosmetice. Rakytník urychluje proces hojení ran a celkově podporuje imunitu. Jako bonusovou vlastnost má do vínku dánu odolnost vůči chorobám a škůdcům. (Zdroj: http://cs.wikipedia.org)

To je bezesporu všechno pěkné, ale když se váš přítel se sklony k hypochondrii rozhodne, že začne všestranně prospěšný Rakytník konzumovat v množství větším než malém, sranda končí. Nejlepším zdrojem pro podobné manické stavy se mu většinou stává vlastní zahrada, jelikož - na rozdíl ode mne - pochází z kraje, kde lze všechno, co venku roste, sníst.

Klíčový zlom ovšem nastává když jede na studia do města a své beztak pečlivě nasbírané zásoby zapomíná doma. To je potom zážitek. Čaj, který je rakytníkem tvořen "pouze" z většiny je prostě nedostačující a jiné než 100% rakytníkové složení je razantně odmítáno. To je pak nutné vyrazit do velkého supermarketu a pečlivě prohlédnout všechny regály s čajem. Neúspěšně. Na řadu přichází varianta zajít do lékárny a v případě, že by požadovaný čaj neměli, požádat o formulář na stížnosti. Tento plán naštěstí není realizovaný, takže se přesouváme k obchodu se sypanými čaji. Po krátkém hledání nalézáme rakytníkový čaj. Ironií osudu ho tu mají  smíchaný s Těšovou nenáviděnou ingrediencí - medem. Nezbývá než se zeptat sympatického skoro plešatého pána, který čajům rozumí, nebo tak alespoň vypadá. Po usilovném hledání konečně nalézáme. Rakytníkový čaj mají, ale samotný je prý hodně kyselý. Těšovi to sice nevadí, ale já tuším, že se ho asi nenapiju...

80 korun, prosím...

Dělat na pokladně není žádný med. Upřímně celkem závidím prodavačkám na pásech v obchoďácích, protože mají všechno elektronicky a ten jejich chytrý počítač jim ještě vyhodí sumu, kterou mají vrátit. Na druhou stranu tam je i mnohem víc agresivních zákazníků, nafrněných důchodců a blbečků, co platí dvěma tisícovkama jedny žvýkačky.

Na Gaudeamu byla sice jedna jediná cena, ale to, že nejsou žádné slevy, taky hodně lidí nedokázalo pochopit. Ani ti důchodci (proč proboha chodí důchodci na veletrh vysokých škol - to mi vysvětlete!). Za to si ale člověk musí sám počítat kolik má vrátit, a to je v tom fofru - i při této jednoduchosti - někdy obtížné. Zvlášť když jsem ten typ člověka, co neumí ani malou násobilku.

No, občas se sice pobavíte, když se pokladník vedle přeřekne a spustí: ,,a s tím čárovým kódem si běžte rovnou na kurnikety," nebo když se hádá se zákazníkem o tom, kolik chce vlastně lístků: ,,Jeden?" ,,Dva," ,,takže jeden." ,,Né dva!" (Jo uznávám za tohle jsem mohla já, v té blbé kukani holt není nic slyšet, když se uvnitř mluví...)

Jestli v té budce ještě někdy budu, preventivně si vyvěsím nápis: Prosím, nekuřte pokladníkovi do obličeje! Ti kuřáci mě totiž už vážně s*ali. Jakýmsi záhadným způsobem se do toho malého okénka vtáhl všechen jejich kouř a ten v uzavřené budce debilně dlouho cirkuloval. Alespoň jsem ale mohla být svědkem hlášky: ,,Mě teď vykouřila jedna slečna. Divím se, že slečna."

A navíc se v té podzimní mlze musíte celý den dívat na tenhle hnus...

Operace AVASUR

Den první

Ráno několikrát posouvám budík, což je nejspíš můj každodenní rituál, Obvykle ho provádím vždy, kromě dnů, kdy vstát opravdu musím. Ne, že bych stihla dospat, ale mé psychice ten prodloužený spánek trochu pomáhá. Jenže dneska je to jiný. Musím se ráno nasnídat, umýt si hlavu, nachystat noty a horu dalších věcí, které určitě ani nebudu potřebovat. Nejdůležitější je zubní kartáček. Mimo něj razím zásadu, že co nemám, nepotřebuju. Naštěstí na něj  nezapomínám, čemuž se sama divím, protože mám už jakýmsi kouzelným způsobem rozmístěny kartáčky na místech, kde častěji přespávám, takže často nejsem nucena myslet na to, abych si ho vzala. Ještě postahovat články, které mám číst do školy a kvůli kterým s sebou táhnu i svůj NB (kterému důvěrně říkám Bastard), a je to.

Na sraz u autobusu všichni kupodivu dorazí včas a může se jet. Po cestě si příjemně povídám s Pawczou, což je mi v poslední hektické době čím dál vzácnější. Na místo určení (Rusavu - kousek od Hostýna), přijíždíme a hlavním úkolem je rozebrat si pokoje. Jelikož jsem se k seznamu probojovala mezi posledníma, mířím spolu s třemi děvčaty na chatku, za kterou jsme nakonec rádi - aspoň máme teplo. Po ubytování hned na oběd a pak do zkušebny. Najíždíme na celkem krutý režim, která obnáší pekelně dlouhé zkoušky. S malou pauzou zkoušíme tedy až do večeře a po večeři se do zkušebny zase vracíme. Naštěstí se večer zpívají už jen staré fláky, které většina sboru zná, tudíž nás to všechny víc baví.

S postupem času zkouška končí a začíná zábava. Pro prozpívaném dni přijde trocha odreagování vhod. František hraje na kytaru, Michal na akordeon a zase se zpívá. Sbormistr sice několikrát přijde, že máme dodržovat hlasový klid, ale když kluci chytnou jeho židli a dotáhnou ho za klavír, rozjíždí zábavu i on sám a večer se mění v jakousi soukromou zábavu. Moje předsevzetí, že ještě večer budu pracovat přesouvám na druhý den. Přiznávám se - trpím prokastinací:)

Kuriozita dne: Ačkoliv se mi zdálo, že je moje zavazadlo veliké, nestačila jsem valit bulvy, co si lidi berou věcí na jeden víkend.

Den druhý

Vstávání mi veliké problémy nedělá, jelikož jsem šla večer spát jako jedna z prvních. Sobota je celkem náročná, protože hned po snídani se jde zkoušet a nad requiem téměř všichni usínáme. Další na programu je dílo, které cvičíme na nadcházející koncert. Je to skladba velice zvláštní, ostatně jako většina soudobé hudby. Ačkoliv trvá, než ji člověk trochu pochopí, dají se v ní najít perly. Moc jich ovšem není. M. Košut tu zpracovává příběh o Nostradamovi a většině sboru se to celkově moc nezamlouvá, hlavně protože to není moc zpěvné. Mně to tak špatné nepřijde - teď nemůžu ale ještě moc posoudit, je celkem nutné počkat na orchestr a sólisty.

Večer plánuji jít "splnit společenskou povinnost", ukázat se ve společných prostorách a pak se zahrabat do práce. První dva body mi vyjdou, třetí bohužel ne. Bastarda jsem tedy táhla zbytečně. Nakonec totiž hulákáme na schodech, dokud nám postupně neodejdou hlasivky. Bojím se zítřka.

Kuriozita dne: Nedali mi na guláš skoro žádnou cibuli, zatímco jiným plný talíř. Veliká křivda!

Den třetí

Ráno cítím nepříjemné škrábání v krku a bojím se, že nezazpívám ani notu. Naštěstí to není tak zlé a po rozezpívání se ze mě linou celkem normální zvuky. Hlasovou únavu však silně pociťuji odpoledne, kdy už nejde pořádně ani zpívat, ani mluvit. Jenže to tak má už asi každý. Všichni jsou unavení a většina se upřímně těší domů, ačkoliv se jim tu hodně líbilo. Cestu autobusem částečně prospím a jsem vděčná za chvilku klidu, když přijdu na byt. Nemůžu moc mluvit, tak jsem zvědavá, jaká bude zítřejší zkouška se sborem. Už se tam totiž celkem těším.

Kuriozita dne: O probuzení se nám na chatce postarala sýkorka, která vletěla do pokoje a zběsile lítala sem a tam. Mezitím pětkrát narazila do okna, než se nám ho podařilo úplně otevřít, aby chuděra mohla na svobodu. 

Archeologie - 3 v 1

Dnešek byl poměrně volný a příjemný. Do školy toho byla a je spousta, takže jak dopoledne, tak odpoledne byla na programu práce. Té ovšem nebylo toliko a když ji sdílím s někým drahým, utíká to lépe (s trochou štěstí mi občas připadá, že nepracuju;) ). No a jelikož se dnes přímo do školy nemuselo, udělali jsme si s Těšou malý výlet za jídlem. Cílem se stala malá hospůdka s výborným menu. Cestou k ní jsme sice museli čelit chybným domněnkám ostatních, že studujeme na Mendelově, ne na Masarykově univerzitě, poněvadž jsme vystupovali na jejich klasické zastávce, ale co by člověk (zejména já) pro jídlo neudělal, že?

Shodou okolností jsme museli cestou minout i nedávno znovuotevřenou kavárnu Era. Jestli jste o ní ještě neslyšeli, máte rádi funkcionalismus a disponujete větším finančním obnosem než malým, navštivte ji. Jen si musíte zvyknout na to, že si budete muset třikrát přesedat, než si vás všimne číšník. TEN číšník s šílenými blond-zrzavými kotletami a knírkem, čtyřprocentně vypadající, nevalného vyjadřování. Nejen díky němu se pro nás Era stala jakousi tabu zónou, ve které pokaždé vidíme sedávat jen skupinky důchodců.

Proč to zmiňuji. Odcházíme s Těšou totálně nacpaní výbornýma tortilama a míjíme Eru. Naproti stojí typický hippiesácký valkswagen, auto jež svým způsobem obdivuju. Pevně totiž věřím, že se v něm děly samé zajímavé věci:) Tenhle měl navíc nad maskou náhradní pneumatiku, což u mě vyvolalo vlnu emocí: ,,Hele, auto s čumákem," hlásím Těšovi. Ten se zadíval na auto a na Eru a pravil: ,,Vykopávka vedle vykopávky..."

Nebylo by to samo o sobě tak vtipné, když by naproti nám nešla jedna postarší paní. Jedna z těch, co vypadá, že se každou chvíli rozsype. Upřímně doufám, že neslyšela, co říkáme, protože výbuch smíchu zaznamenala určitě.

Tak jsem tady...

Jo, už je to pravda. Svět blogů zachvátila pohroma. Založila jsem si ho totiž i já, čímž kvalita tohoto virtuálního fenoménu silně klesne. I když, podívám-li se na některé exempláře a na to, co tu vyvádějí, možná budu prostě jen jedna z mnoha.

Proč jsem si ho založila? Já nevím. Asi jako každý občas potřebuju ventilovat ty stavy a nálady, kdy je prostě nutné si jen tak postěžovat nebo naopak zajásat, a obyčejné obecenstvo prostě nestačí. 

Tak tady jsem, drazí čtenáři, kterých bude asi jen pomálu - což mi zase tak výrazně vadit nebude.

Třeste se...