Den první
Ráno několikrát posouvám budík, což je nejspíš můj každodenní rituál, Obvykle ho provádím vždy, kromě dnů, kdy vstát opravdu musím. Ne, že bych stihla dospat, ale mé psychice ten prodloužený spánek trochu pomáhá. Jenže dneska je to jiný. Musím se ráno nasnídat, umýt si hlavu, nachystat noty a horu dalších věcí, které určitě ani nebudu potřebovat. Nejdůležitější je zubní kartáček. Mimo něj razím zásadu, že co nemám, nepotřebuju. Naštěstí na něj nezapomínám, čemuž se sama divím, protože mám už jakýmsi kouzelným způsobem rozmístěny kartáčky na místech, kde častěji přespávám, takže často nejsem nucena myslet na to, abych si ho vzala. Ještě postahovat články, které mám číst do školy a kvůli kterým s sebou táhnu i svůj NB (kterému důvěrně říkám Bastard), a je to.
Na sraz u autobusu všichni kupodivu dorazí včas a může se jet. Po cestě si příjemně povídám s Pawczou, což je mi v poslední hektické době čím dál vzácnější. Na místo určení (Rusavu - kousek od Hostýna), přijíždíme a hlavním úkolem je rozebrat si pokoje. Jelikož jsem se k seznamu probojovala mezi posledníma, mířím spolu s třemi děvčaty na chatku, za kterou jsme nakonec rádi - aspoň máme teplo. Po ubytování hned na oběd a pak do zkušebny. Najíždíme na celkem krutý režim, která obnáší pekelně dlouhé zkoušky. S malou pauzou zkoušíme tedy až do večeře a po večeři se do zkušebny zase vracíme. Naštěstí se večer zpívají už jen staré fláky, které většina sboru zná, tudíž nás to všechny víc baví.
S postupem času zkouška končí a začíná zábava. Pro prozpívaném dni přijde trocha odreagování vhod. František hraje na kytaru, Michal na akordeon a zase se zpívá. Sbormistr sice několikrát přijde, že máme dodržovat hlasový klid, ale když kluci chytnou jeho židli a dotáhnou ho za klavír, rozjíždí zábavu i on sám a večer se mění v jakousi soukromou zábavu. Moje předsevzetí, že ještě večer budu pracovat přesouvám na druhý den. Přiznávám se - trpím prokastinací:)
Kuriozita dne: Ačkoliv se mi zdálo, že je moje zavazadlo veliké, nestačila jsem valit bulvy, co si lidi berou věcí na jeden víkend.
Den druhý
Vstávání mi veliké problémy nedělá, jelikož jsem šla večer spát jako jedna z prvních. Sobota je celkem náročná, protože hned po snídani se jde zkoušet a nad requiem téměř všichni usínáme. Další na programu je dílo, které cvičíme na nadcházející koncert. Je to skladba velice zvláštní, ostatně jako většina soudobé hudby. Ačkoliv trvá, než ji člověk trochu pochopí, dají se v ní najít perly. Moc jich ovšem není. M. Košut tu zpracovává příběh o Nostradamovi a většině sboru se to celkově moc nezamlouvá, hlavně protože to není moc zpěvné. Mně to tak špatné nepřijde - teď nemůžu ale ještě moc posoudit, je celkem nutné počkat na orchestr a sólisty.
Večer plánuji jít "splnit společenskou povinnost", ukázat se ve společných prostorách a pak se zahrabat do práce. První dva body mi vyjdou, třetí bohužel ne. Bastarda jsem tedy táhla zbytečně. Nakonec totiž hulákáme na schodech, dokud nám postupně neodejdou hlasivky. Bojím se zítřka.
Kuriozita dne: Nedali mi na guláš skoro žádnou cibuli, zatímco jiným plný talíř. Veliká křivda!
Den třetí
Ráno cítím nepříjemné škrábání v krku a bojím se, že nezazpívám ani notu. Naštěstí to není tak zlé a po rozezpívání se ze mě linou celkem normální zvuky. Hlasovou únavu však silně pociťuji odpoledne, kdy už nejde pořádně ani zpívat, ani mluvit. Jenže to tak má už asi každý. Všichni jsou unavení a většina se upřímně těší domů, ačkoliv se jim tu hodně líbilo. Cestu autobusem částečně prospím a jsem vděčná za chvilku klidu, když přijdu na byt. Nemůžu moc mluvit, tak jsem zvědavá, jaká bude zítřejší zkouška se sborem. Už se tam totiž celkem těším.
Kuriozita dne: O probuzení se nám na chatce postarala sýkorka, která vletěla do pokoje a zběsile lítala sem a tam. Mezitím pětkrát narazila do okna, než se nám ho podařilo úplně otevřít, aby chuděra mohla na svobodu.
