Dneska jsem poprvé potkala naživo kurvu. Tedy - abych uvedla věci na pravou míru - jsem si jistá, že jsem už někdy nějakou potkala, ale dnešek je premiéra v opravdovém rozhovoru a v tom, že jsem o jejím povolání věděla.
Při cestě do Brna z průmyslového města jsme si spolu s kamarádkou P. sedli do kupé s jednou slečnou, která byla od pohledu divná. U vlaku se loučila s jakýmsi chlapcem, přičemž ihned, jak dosedla si na něj postěžovala, že - cituji - líbat sice umí, ale jinak je stydlivej a šukat nemůže, protože má nemoc a žere prášky.
Tahle paní s delšími hnědými vlasy se nám ihned, aniž bychom se ptaly, svěřila, že prý včera po strašně dlouhé době abstinovala a musela si dát 4 kafe, protože je hroznej alkáč!
Ona si obecně povídala sama pro sebe a bylo vidět, že je ráda, že má publikum. Přeháněla v intonaci a výrazu, všechno prožívala, ale faleš z ní cítit nebyla. A to bylo právě to děsivé.
Chvilku jsme si s P. samy povídaly, když nám do toho vstoupila a už ani nevím, jak se k tomu dostala, ale vyprávěla nám o sobě. Jak jí nějaký borec v Hradci nechal svůj mobil, protože ona svůj musela zastavit, aby měla na jídlo. Jak u něj má svoje věci, ke kterým neví, jak se dostane, ačkoliv má klíče od baráku. Pak nám najednou vyklopila, že vlastně dělá v bordelu. Teda už nedělá. Prý jí vykopli, protože přišla v 10 místo v 8 a ještě chtěla, aby přepnuli politiku na hudbu, protože co má prý dělat politika v bordelu?
Celou cestu ve mě vyvolávala smíšené pocity. Každou minutu jiné. Ze začátku mi přišla prostě vtipná. A trochu odporná. K smíchu. Čím víc ale mluvila, tím víc jsem nevěděla, co si mám myslet. Když začala vyprávět o tom, co kurvy v bordelu dělají, když mají krámy, aby mohli mít zákazníka a ten nic nepoznal, bylo mi skoro blbě. (A to raději vynechávám historku o tom, jak jí ochranka zarazila dovnitř tampon - to už mi totiž bylo blbě úplně). Potom jsem si uvědomila, že bych vlastně měla být vděčná, že jsem jí potkala. Občas je fajn si uvědomit, jak dobře na tom jsme, když máme co jíst, kde bydlet a nemusíme souložit s hnusnýma chlapama v jejich bytech plných zvířecích chlupů. Bylo mi jí líto, když začala vyprávět o své sestře, co jí nepozve na Vánoce (čemuž se ani moc nedivím) a matce, která je s uřízlou nohou a rakovinou v nemocnici a už nepoznává lidi.
Někdy je dobře zjistit, že ti ubozí lidé nejsou jen v Africe, ale i tady. A kdybych se narodila jen o pár domů vedle, mohla jsem být jako ona. Být vychovaná tak, že mi je všechno jedno a když si ráno nedám lahváče, tak den stojí za prd. Je to co-by-kdyby, ale nutí mě to k vděčnosti.
