Nechápu, jak můžou někteří lidi tak v pohodě žít s tím, že jsou strašně zatrpklí a zlí. Dnes jsem jela vlakem (příšerné 4 a půl hodiny!). Navíc jsem jela od Těši a s vědomím, že mám před sebou jen učení, takže nálada nebyla zrovna fajn. Ve vlaku se mnou jela stará paní - vypadala jak přerostlý skaut - dlouhé šedé vlasy v culíku, batoh a rejoice oblečení. Navrch táhla i mikrovlnku, která se dost debilně drží, takže tím měla ztížený pohyb po vlaku. Neustále se někam přesouvala (proč - to mi nedošlo - asi roupy). Každopádně jsem seděla vedle dveří, takže když procházela a sahala po klice paží, kterou zároveň držela mikrovlnku, sáhla jsem po stejné klice i já, abych jí otevřela dveře. To jste neviděli ten tanec. Paní začala řvát, co si jako myslím, že jí budu otvírat dveře a ať se o ní nestarám. Na odpověď, že jsem jí jen chtěla pomoct mě okřikla, ať se radši starám o toho malého chlapečka. Malý chlapeček, který s námi seděl ve vagónu byl 100x líp vychovaný jak ona, neboť poslouchal maminku na slovo, vůbec nezlobil, nehlučil, nedrobil, neprskal, nenadával a poděkoval průvodčímu za dětskou jízdenku.
Z té baby jsem byla dost v šoku, poněvadž mě silně vyděsila. Ano, občas se mi stává, že v šalinách vídám výrazy typu ,,ještě přece nejsem tak stará" od žen v letech, které pouštím sednout, ale tohle se mi ještě nestalo. Na to, aby na mě někdo řval za to, že mu chci pomoct, prostě nějak nemám. Takže aspoň říkám to, co jsem měla říct té ženské hnedka: ,,Tak si polibte řiť!"
Žádné komentáře:
Okomentovat