Rozbřesk

No, no, no... 

Nevím jak to říct.

Celou sérií od Stephenie Meyer mám ráda. Všechny knížky jsem si přečetla až potom, co jsem viděla první film. Ten byl podle knížky ale tak dobře natočený, že mi nevadilo ji číst až po filmovém zpracování. Ano, je to ten typ filmu, který se snaží zavděčit jak slabým puberťačkám toužícím po romantice a výjimečnosti, tak chlapcům tím, že se jim tam šoupne nějaká rvačka upírů a když se k tomu přidá pár vlků, tím líp. 

První film se mi líbil. Pak se začal líbit všem tak moc, až se mi líbit téměř přestal. Další dva díly se v knížkách četly dobře, ale na plátně se na to nedalo dívat. Hlavně na dvojku. Co ale udělali teď?

Nebudu se rozpatlávat nad tím, jak zruinovali knižní předlohu - to je téma silně otřepané u všech filmů, co kdy knižní předlohu měly. Ano, knížka se mi zatím líbila víc, ale nejde ani tak o obsah, jako o to, že vyplnili můj draze zaplacený čas v kině trapnou romantickou hudbou - ano soundtrack příšerně zklamal (minimálně v porovnání s jedničkou) - ne moc kvalitním scénářem a hlavně těma nicneříkajícíma výrazama s otevřenou hubou slečny Belly, což od ní už stihl chytit i Cedrik. Divím se, že jim na nějakém z těch táhlých záběrů nekape slina nebo tak něco, protože by jim (obzvláště tedy jí) nepomohla ani ta tlustá černá izolepa, aby tu pusu zavřeli.

Ano, něco měli udělané pěkně - například kamera by zasloužila pochvalu a maskér taky. Ne ovšem za ty bledé tváře, ale za ty Bellyiny Burtnovské propadlé oči v jejích úžasně agresivním a vysilujícím těhotenství. Za což jim taky děkuju - to břicho jí udělali taky hodně dobře. 

Nejlepší scénou vyhlašuju záběry na zhuntované tělo, které se samo regeneruje vlivem "životadárného"  upířího jedu. Nejhorších scén je víc, ale určitě si tam zaslouží být "porod", který zmrvili - minimálně co se do předlohy týče.

No a hnus na konec: Těsně před koncem jsem se naklonila k Těšovi a říkám: ,,No a teď tam dají určitě nějaký klišé jako AVATARovský detailní záběr na její oči a jako poslední záběr bude, jak je rychle otevře!" No a co se nestalo - oni to vážně udělali. V tom okamžiku jsem vybuchla smíchy a jestli nějaký zážitek z filmu byl, tak patrně zmizel. Doufám, že se jim druhá část povede, protože jestli ne, tak jim asi pošlu hodně sprostou stížnost...

Goldoni v Brně

Víkend jsem prožila vskutku kulturní. Jelikož jsem zůstala v úžasném (ačkoliv mírně promrzlém) Brně, dostalo se mi příležitosti shlédnout notoricky známé drama Sluha dvou pánů od Carla Goldoni. Nešla jsem ale ani do národního, ani do městského divadla, spokojila jsem se s "pouhou" Musilkou. Snad mi čtenář(i) odpustí, ale název divadelního souboru, který hru ztvárnil, má chorá hlava zapomněla. Ani bych nevěděla, že se má v Husovicích tato skvostná komedie hrát, když by mě s přítelem nepozvala naše spolužačka, která vdechla život Smeraldině. Ano, i geografové mají občas na něco talent. 

Musím říct - měli to těžké. Vzít si k zahrání takový těžký kousek, to nezvládne jen tak někdo. Navíc jsem viděla záznam představení s Donutilem, který je prostě nepřekonatelný a asi i nepřekonatelný zůstane. Ale překvapili mě. Hlavně asi vtipným úvodem, kdy se na pódiu objevil mladík s tím, že se soubor lekl velkého publika a že hrát prostě nebude, přičemž proběhne pouze projekce ze čtené zkoušky. Následně se v úvodu objevila parodie na hvězdné války, které bych u Goldoniho nečekala, ale tím spíš mě dostaly hned na začátku. A pak už to šlo ráz na ráz. Podobných parodií měli v celé hře více a většinu hodně povedenou. 

Někteří herci zářili, někteří méně a někteří oplývali rozpačitými pohledy. Hlavní hrdina hodně věrně kopíroval Donutila a bylo vidět, že onen záznam z nároďáku viděl nejméně stokrát. Občas však toto kopírování přišlo na škodu. Možná by bylo lepší, když by si to podal svým způsobem. Co nezklamalo, byla Smeraldina. Malá role, ale slečna J se jí chopila s grácií a jakousi přirozeností, kterou na jevišti vidím raději než přehrávané výrazy. Herecké výkony byly celkově na hodně vysoké úrovni, když vezmeme v potaz, že se jednalo o amatéry. 

Co mě ovšem trošku zamrzelo, byl závěr. Zařadili tam totiž - zřejmě doufaje ve velké finále - jakýsi Bollywoodský tanec. Provedení nebylo špatné, choreografie byla také relativně dobrá, ale ačkoliv je dost možné, že to bylo myšleno jako parodie, a tím pádem by to zapadalo podobně dobře jako hvězdné války, nesedělo mi to tam. Slečna J jako jediná u tance vypadala svěže a ne jako po tělocviku, kdežto ostatní byli očividně hrou lehce unaveni. Nejvýstižněji to završil Těša: ,,Myslíš, že ví, že v Bollywoodu dávají ten tanec místo sexu?" Upřímně - na konci hry byly tři svatby - tak proč ne?

Hubneme do trenek, NEKRMIT!

Asi měsíc nazad jsem se díky své dlouholeté kamarádce P dozvěděla o jistém představení. Prý to bude strašná sranda a určitě se mi to bude líbit. Asi mě opravdu zná, protože to sranda opravdu byla a opravdu se mi to líbilo. 

Show se konala ve sklepních prostorách Husy na provázku, ale musím uznat, že by si s ní kluci mohli klidně troufnout na to první patro! Jejich ,,hudebně-literární recitál" mě totiž doslova nadchl. Střídání příjemných písní Františkovy tvorby a úžasného Matesova humoru se na mně podepsalo zaseklýma zubama (rozuměj úsměv od ucha k uchu), které začaly hned po jejich příchodu na scénu a skončily až někdy v jednu ráno, když jsem se po následné akci vrátila domů. Oslovil mě nejen Plíhalovský humor vynásobený větším šmrncem, ale i kvalita hudební. Hosté taky betelně zaváleli. U některých čísel jsem jen seděla s otevřenou pusou (což byl vzhledem k zaseklým zubům celkem výkon), ale prostě jsem si nemohla pomoci. Ráda bych něco vyzdvihla, ale nevím, zda mohu - vše totiž bylo skvostné. I tak ale nezapomenu na paní Hanu, Pizzamena, chlapce úžasného už od narození, indiánskou píseň, či na levné lety...

Osobité indiviDUO, těším se na další setkání!

František a host (kvalita fota strašná - holt mobil a málo světla)

Statistika nuda je?

Těša zítra píše test ze statistiky. Ačkoliv to nepřiznávám, mám asi větší strach než on. Nebojím se ale, že to nezvládne. Je šikovný a úsilí i času tomu věnoval dost. Jediné, co hrozí, je blbé zadání nebo chyby ze zmatku. Tomu se, doufám, obojemu vyhne. Když ten test zmrví, může ho to stát vyhazov. Ale oni ho nevyhodí. Já to vím, protože mu prostě věřím. A i kdyby, v mých očím neklesne ani o píď. Pořád ho budu mít šíleně ráda a pořád ho budu podporovat ve všem, co bude dělat. (Pokud teda nepropadne alkoholismu nebo se nebude chtít kamarádit s rozjetým vlakem ;) ) Jak je vidno - statistika nuda není. Při učení možná, ale dokáže rozpoutat i pořádné drámo.

Lízátko

Whooo! Možná se přece jen moje sociální zapojení na bytě zlepšilo. Zejména díky změně v osobním životě mé spolubydlící. Tuto změnu jí nepřeju. No a jelikož si ji svým způsobem nepřeje ani ona, jsme na jedné lodi. Konečně máme alespoň téma k rozhovoru a možná i víc času, kdy se na bytě potkáme. Ačkoliv je náš vztah stále vlažný, začínám k ní pociťovat čím dál větší sympatie.

O víkendu byla ve Francii. Co se stalo den před jejím odjezdem, si můžete přečíst o pár příspěvků zpátky, takže rozloučení nějak vřelé nebylo - nebo bylo naopak vřelé moc?:) Ale abych se dostala k jádru věci. Po příchodu ze školy (kde jsem dneska byla bez toho, abych se předtím stavila na bytě) mě čekalo překvapení. Na stole leželo lízátko, jako dárek z Francie. Lízátka sice nejsou moje nejoblíbenější, ale opravdu mě to potěšilo. Mám sice kdesi vzadu v hlavě pocit, že je lízátko i určitou omluvou za onu noc, ale i tak, udělalo mi radost. Doufám, že vztahy takhle alespoň chvilku zůstanou, protože nevím, jak dlouho ještě budeme bydlet spolu.

Už se těším, až si to lízátko dám!:)

The wierd night

Ačkoliv chápu, že máme každý nějakou tu osobní intimitu a soukromí, které by nemělo být propíráno před kyberveřejností, jsou tací, kteří si toto soukromí boří sami. Dnes v noci jsem totiž byla svědkem jistých intimních záležitostí, které si mohl onen pár nechat alespoň na tu blbou koupelnu a ne na vedlejší postel. Snažila jsem se usilovně spát, ale to moc nešlo...

Doufám, že si tu někdo přečte E.A.Poea a jeho: NEVER MORE!

Konečně nějaké uspokojení

Kurňa! Ty tortilly se mi fakt povedly! Mám ze sebe konečně dobrý pocit, když vidím výsledek, alespoň nějaké mé práce. Z učení člověk nic nemá - celý den sedí na prdeli a cpe do sebe informace. Když ale vařím, tak se mám na co těšit... minimálně na to jídlo, že.:) Navíc chutnalo i rodině, což je výborné...

Koho by zajímalo, jaké jsem tortilly připravovala, tak mrkněte na tento recept. Můžu jen doporučit:)

Fyzická poetika?

Ano, patřím mezi tu lůzu vysokoškoláků, co opakuje nějaký předmět. Ačkoliv jsem po své mamince zdědila podobu včetně koňských zubů a koutů, že by se do nich mohl postavit i dvěstěkilový Američan, nějak se jí nepovedlo mi předat její přístup k učení. Maminka totiž byla šprtka. A co já bych za to dala!!! 

Ale abych se dostala k jádru věci. Z tohoto opakovaného (ne jednoho) předmětu mne čeká ve středu zápočet, takže se tento víkend budu věnovat jen a pouze Fyzické geografii. Pokud mě teda nepřepadne nějaký stres a nezačnu na odreagování dělat nějaká cvičení do zemědělství, se kterými jsem taky pěkně ve skluzu. Učení se předmětu, který opakujete, má ale své určité kouzlo. Například se dostáváte do takových těch koncových stavů, kdy mysl není schopná přijímat nic a najednou EJHLE! Zjistíte, že jste na stejné stránce už ten stav měli, když v rohu objevíte napsáno:

U učení usínám,

u zkoušky pak nevím.

Skoro nic už nevnímám –

jenom, že jsem debil.

No a hned vedle:

Přesmyk, příkrov, vrása –

to je, vole, krása!

The „train of thougths“

Nejhorší obava z cestování v brzké ranní hodiny vlakem se naštěší nevyplnila.

Mohla bych se bát tmy, nepříjemně naladěných lidí, kteří před pár minutami vylezli z postele, polopromrzlých bezdomovců, toho, že mi ujede šalina či posléze vlak, nebo snad i toho, že budou mít zavřený stánek s kávou, který lidi takhle ráno velmi potřebují a ve kterém jsem se dnes vyzbrojila obrovským „hrnkem“ čaje. Proč? Já se ale bála promrzlého kupé. To by totiž byla moje smrt.

Namísto toho jsem velmi překvapená, že ČD „plýtvají“ penězi na to, aby vytopily vlaky už takhle ráno pro těch pět lidí, co rychlíkem na trase Brno – Praha cestují. Ok, teď jich přistupuje víc. Ale já jsem stále pořád usádlená sama v relativně pohodlném novém kupéčku, které mi brutálním způsobem nahřívá kotník. (Už vím, jak to lidi dělali, že se sebevznítili.) A mě připadá, že tu není jen vytopeno, ale i přetopeno... Kdyby tu aspoň místo toho udělali wi-fi.

Infiltrace cizího soukromí

Spolubydlící chodí s klukem. Tahle věta může být mýtus. Ne proto, že by mohla ona spolubydlící chodit se ženou (což je sice také možné), ale spíše proto, že je tato informace možná neaktuální. Nejsme si nějak extra blízké, jelikož se kamarádí spíše s další mojí spolubydlící, takže bych jí ani nijak nezazlívala, že se mi s takovými informacemi nesvěřuje. Koneckonců, když se rozešla s minulým přítelem, taky jsem se to dozvěděla až o měsíc později.

Jenže dilema je: jak to zjistit? Ani v době sdílení téměř veškerých osobních záležitostí v cyberprostoru to spolubydla na tom pošahaném "fejsbůku" nemá. Na Google+ ještě nedospěla, tak přemýšlím, kde tuto citlivou informaci vyhrabat. Ptát se mi prostě nechce. Poté co se jí snažím googlit, mi to pořád nachází nějakou pošahanou Slovenku, které je 35 a evidentně si zakládá profily kde se dá. 

Začíná jít do tuhého. Ani přítel na telefonu mi nedovede poradit, na jaké téma zavést rozhovor, abych se do té reality osobního života oné slečny dostala. Na řadu přichází už jen ryzí odvaha a vlezlost. Zeptám se.

...

Rozešel se s ní a najednou mi jí je opravdu líto.

Hon za rakytníkovým čajem

Rakytník řešetlákový je keř, ke kterému můj přítel oddaně vzhlíží. (Jejich vztah by se dal přirovnat k mému obdivu k rostlině Jatropha, která má skvělou sebe regenerační schopnost  (odzkoušeno prakticky) a údajně dokáže léčit jak zácpu, tak průjem!) Já se ani nedivím, že má Těša Hippophae rhamnoides tak rád. Plody této rostliny se totiž používají na léčbu onemocnění plic, jater, kloubů, žaludečních vředů, na regulaci krevního oběhu a dokonce i v kosmetice. Rakytník urychluje proces hojení ran a celkově podporuje imunitu. Jako bonusovou vlastnost má do vínku dánu odolnost vůči chorobám a škůdcům. (Zdroj: http://cs.wikipedia.org)

To je bezesporu všechno pěkné, ale když se váš přítel se sklony k hypochondrii rozhodne, že začne všestranně prospěšný Rakytník konzumovat v množství větším než malém, sranda končí. Nejlepším zdrojem pro podobné manické stavy se mu většinou stává vlastní zahrada, jelikož - na rozdíl ode mne - pochází z kraje, kde lze všechno, co venku roste, sníst.

Klíčový zlom ovšem nastává když jede na studia do města a své beztak pečlivě nasbírané zásoby zapomíná doma. To je potom zážitek. Čaj, který je rakytníkem tvořen "pouze" z většiny je prostě nedostačující a jiné než 100% rakytníkové složení je razantně odmítáno. To je pak nutné vyrazit do velkého supermarketu a pečlivě prohlédnout všechny regály s čajem. Neúspěšně. Na řadu přichází varianta zajít do lékárny a v případě, že by požadovaný čaj neměli, požádat o formulář na stížnosti. Tento plán naštěstí není realizovaný, takže se přesouváme k obchodu se sypanými čaji. Po krátkém hledání nalézáme rakytníkový čaj. Ironií osudu ho tu mají  smíchaný s Těšovou nenáviděnou ingrediencí - medem. Nezbývá než se zeptat sympatického skoro plešatého pána, který čajům rozumí, nebo tak alespoň vypadá. Po usilovném hledání konečně nalézáme. Rakytníkový čaj mají, ale samotný je prý hodně kyselý. Těšovi to sice nevadí, ale já tuším, že se ho asi nenapiju...

80 korun, prosím...

Dělat na pokladně není žádný med. Upřímně celkem závidím prodavačkám na pásech v obchoďácích, protože mají všechno elektronicky a ten jejich chytrý počítač jim ještě vyhodí sumu, kterou mají vrátit. Na druhou stranu tam je i mnohem víc agresivních zákazníků, nafrněných důchodců a blbečků, co platí dvěma tisícovkama jedny žvýkačky.

Na Gaudeamu byla sice jedna jediná cena, ale to, že nejsou žádné slevy, taky hodně lidí nedokázalo pochopit. Ani ti důchodci (proč proboha chodí důchodci na veletrh vysokých škol - to mi vysvětlete!). Za to si ale člověk musí sám počítat kolik má vrátit, a to je v tom fofru - i při této jednoduchosti - někdy obtížné. Zvlášť když jsem ten typ člověka, co neumí ani malou násobilku.

No, občas se sice pobavíte, když se pokladník vedle přeřekne a spustí: ,,a s tím čárovým kódem si běžte rovnou na kurnikety," nebo když se hádá se zákazníkem o tom, kolik chce vlastně lístků: ,,Jeden?" ,,Dva," ,,takže jeden." ,,Né dva!" (Jo uznávám za tohle jsem mohla já, v té blbé kukani holt není nic slyšet, když se uvnitř mluví...)

Jestli v té budce ještě někdy budu, preventivně si vyvěsím nápis: Prosím, nekuřte pokladníkovi do obličeje! Ti kuřáci mě totiž už vážně s*ali. Jakýmsi záhadným způsobem se do toho malého okénka vtáhl všechen jejich kouř a ten v uzavřené budce debilně dlouho cirkuloval. Alespoň jsem ale mohla být svědkem hlášky: ,,Mě teď vykouřila jedna slečna. Divím se, že slečna."

A navíc se v té podzimní mlze musíte celý den dívat na tenhle hnus...