Jedna demokratická

Původně jsem se tomuto tématu chtěla pověnovat více a podrobněji, ale na nějaké sáhodlouhé řeči nemám čas a navíc ani nechci plkat o ničem (jak potenciální budoucí prezident MZ). Všichni jsou teď v takové té náladě: VOLBY! Ááááá! Můžeme se z toho zbláznit. Vykřikujeme názory na webu a všude jinde, se kterýma půlka lidí souhlasí a půlka ne. Tak chci taky říct svůj názor. Alespoň tady.

Všechno (rozuměj celé ty volby) je původně krásná ušlechtilá myšlenka o poskytnutí trochy demokracie "ztrápenému" lidu. Ale lid to nepochopil. Vzal to jako válku. A div se tu nezabíjí. Když má někdo oblíbeného kandidáta, tak ho každému strká pod nos a mnohdy až do p*dele, aby ho celým trávicím traktem dostal k mozku oběti, která ho zmagořeně hodí do obálky (pokud se poštěstí) a pak i do urny. 

Lidi, chápu, že máte tendence něco měnit. Že celou tuhle situaci berete jako seberealizaci a upínání k ideologii, byť se týká jednoho člověka. Ale vždyť to bude JEN PREZIDENT! Člověk, který nebude dělat nic jiného, než potřásat rukou významným lidem, létat nad Grónskem a brát rentu. Ano, reprezentuje. Ale nás se to nijak nedotkne. (Možná kromě dětí na základkách, které budou muset na toho pána celé dny čučet.)

To bylo za prvé. Za druhé - ale to důležitější. Každý má právo volit a každý má právo VOLIT KOHO CHCE. Takže i kdybych do té obálky dala obrázek prasátka nebo tam nedala vůbec nic, tak jsem vyjádřila svůj názor. A do toho mi NEMÁ KDO CO KECAT! Je to prostě každého věc a každého svoboda. Když někoho odsuzuješ na základě toho, že volí někoho jiného, než chceš ty, potlačuješ demokracii a svobodu toho člověka. A navíc ze sebe děláš blba. Jestli se dostaneme do fáze vzájemné politické diskriminace (kde už půlkou nohy jsme), můžeme si jít rovnou potřást rukou s představenými totalitních režimů. 

Tak. A teď už, jak to i Těša poznamenal, se těším na to, až po volbách bude extrémní množství lidí spílat, jak to je strašně špatně, že je prezidentem tenhle člověk. Budou nadávat a budou naštvaní a já se tomu budu smát. 

Jde totiž o to, že vždycky bude někdo nespokojený, ale (a o to přece u demokracie jde) ještě víc lidí bude spokojeno. 

The whore

Dneska jsem poprvé potkala naživo kurvu. Tedy - abych uvedla věci na pravou míru - jsem si jistá, že jsem už někdy nějakou potkala, ale dnešek je premiéra v opravdovém rozhovoru a v tom, že jsem o jejím povolání věděla.

Při cestě do Brna z průmyslového města jsme si spolu s kamarádkou P. sedli do kupé s jednou slečnou, která byla od pohledu divná. U vlaku se loučila s jakýmsi chlapcem, přičemž ihned, jak dosedla si na něj postěžovala, že - cituji - líbat sice umí, ale jinak je stydlivej a šukat nemůže, protože má nemoc a žere prášky. Tahle paní s delšími hnědými vlasy se nám ihned, aniž bychom se ptaly, svěřila, že prý včera po strašně dlouhé době abstinovala a musela si dát 4 kafe, protože je hroznej alkáč!

Ona si obecně povídala sama pro sebe a bylo vidět, že je ráda, že má publikum. Přeháněla v intonaci a výrazu, všechno prožívala, ale faleš z ní cítit nebyla. A to bylo právě to děsivé. 

Chvilku jsme si s P. samy povídaly, když nám do toho vstoupila a už ani nevím, jak se k tomu dostala, ale vyprávěla nám o sobě. Jak jí nějaký borec v Hradci nechal svůj mobil, protože ona svůj musela zastavit, aby měla na jídlo. Jak u něj má svoje věci, ke kterým neví, jak se dostane, ačkoliv má klíče od baráku. Pak nám najednou vyklopila, že vlastně dělá v bordelu. Teda už nedělá. Prý jí vykopli, protože přišla v 10 místo v 8 a ještě chtěla, aby přepnuli politiku na hudbu, protože co má prý dělat politika v bordelu?

Celou cestu ve mě vyvolávala smíšené pocity. Každou minutu jiné. Ze začátku mi přišla prostě vtipná. A trochu odporná. K smíchu. Čím víc ale mluvila, tím víc jsem nevěděla, co si mám myslet. Když začala vyprávět o tom, co kurvy v bordelu dělají, když mají krámy, aby mohli mít zákazníka a ten nic nepoznal, bylo mi skoro blbě. (A to raději vynechávám historku o tom, jak jí ochranka zarazila dovnitř tampon - to už mi totiž bylo blbě úplně). Potom jsem si uvědomila, že bych vlastně měla být vděčná, že jsem jí potkala. Občas je fajn si uvědomit, jak dobře na tom jsme, když máme co jíst, kde bydlet a nemusíme souložit s hnusnýma chlapama v jejich bytech plných zvířecích chlupů. Bylo mi jí líto, když začala vyprávět o své sestře, co jí nepozve na Vánoce (čemuž se ani moc nedivím) a matce, která je s uřízlou nohou a rakovinou v nemocnici a už nepoznává lidi. 

Někdy je dobře zjistit, že ti ubozí lidé nejsou jen v Africe, ale i tady. A kdybych se narodila jen o pár domů vedle, mohla jsem být jako ona. Být vychovaná tak, že mi je všechno jedno a když si ráno nedám lahváče, tak den stojí za prd. Je to co-by-kdyby, ale nutí mě to k vděčnosti.

Stesk po severu

Přepadla mě stýskavá nálada. Chybí mi Island. Tedy chybí mi více věcí, ale teď přišel na řadu Island.

Když jsme se na letišti potkali s mignonkou, pronesla jednu věc, která se teď ukazuje býti drtivě pravdivou. ,,Island  je návyková země. Však uvidíte, že se sem podíváte vícekrát!" tvrdila. Sice jsem jí věřila, ale teď na vlastní kůži zakouším, jak veliká pravda to byla. 

Chybí mi ta krajina bez stromů se silným studeným větrem, vulkanickou pórovitou skálou a půlmetrovou vrstvou lišejníku pod nohama. Rozbité silnice i všudepřítomné ovce a nezapomenutelné scenérie. Malé majáčky, bublající smrduté solfatany a fumaroly. Chci se tam vrátit. Vím, že tohle léto to nebude. Ale třeba příští rok by se poštěstit mohlo. Chci objet celý ostrov a podívat se i do Akureyri. Chci potkat puffiny. Ty jsme prošvihli. To mě mrzí. A chci je prostě vidět! 

Nebo, že bychom dali malou záplatu a mrkli se do Irska?

Sluneční koráb. Místo, kde se poprvé vylodili Vikingové.

Příroda vypadá skvostně i z okénka auta.

Islandští koně (vzrůstem spíše poníci, asi takhle sever nefunguje jenom na kytky...)

Sopeční kráter Saxhóll

Strokkur

Výhled na Reykjavik z Perlanu

Gullfoss

A tady ještě jedna islandská záležitost...