Dneska od rána sedím za prašivým pomalým počítačem a makám. Není to tak, že bych práci kombinovala se vším možným na netu – prostě dřu. Jediné přípustné je chat (pouze s jednou osobou) a hudba. Od rána nedělám nic jiného než cvika a spaluju na nich strašně moc času. Co ale dokáže opravdu demotivovat? Když přijde e-mail jako právě teď. V relativně dobré náladě z dobře odvedené práce člověk otevře poštu a vyvalí se na něj hodnocení předešlých cvik do onoho předmětu. A tam čte:
Koukám na to. 8 bodů? Z možných deseti? Jako vážně? Za to, že člověk chtěl být jednou aspoň malinko vtipný při cvičení, kde se asi sranda trestá... Otvírám ono čtvrté cvičení a civím do něj. Není nejlepší. Vlastně je docela průměrné. Ale pamatuju si, že jsem se s tím závěrem fakt patlala. Jenže to hodnotitelka vědět nemůže. Vlastně jí ani nekřivdím. Ale štve mě to.
Zjišťuju, že už jsem prostě moc ctižádostivá. Dřív bych napsala cviko ,,jen aby to bylo". Teď to sice dělám taky, ale strávím nad tím vždycky spoustu času (a snažím se vymyslet něco originálního), kterého je na to obří množství práce prostě nedostatek. Asi mě tím nakazil Těša. Je přesně takový perfektcionista, jak se o pannách říká. Ale já taková být nechcu. Je to sice dobrá vlastnost, ale nestojí mi to za to, abych pak z takovéhle prkotiny, jako je pouhých 8 bodů dělala druhou světovou. Jenže jak z toho ven?
Ty můj býku;)
OdpovědětVymazat