Vymalováno

A je vymalováno... Na bílo. Je to jasný. V Japonsku je bílá barva smutku... Takový bílý pocit teď zažívám taky - v posledních pár dnech na VŠ (alespoň než se tam přihlásím znovu). Je to prostě jasný. Tuto zkoušku nepřežiju. Nemám šanci. Je to jako černé na bílém. Budu ta černá ovce na bílém podkladě. Na bílém papíře. Nedotčená vědomostma. Tabula rasa. Nepopsaný list. I tak bude vypadat moje písemka. Připadám si strašně. Jdu napospas zlým vlkům, kteří mě rozcupují. A já se nemám čím bránit. Za chvíli totiž už nebudu vědět ani kde je Brno... Prahu totiž nevím už teď.

Brněnské výkřiky

1. Vřes do prdele vlez

Tento půvabný výrok můžete najít u patníku jednoho z nejkrásnějších brněnských domů...

2. Dobrovolný

Kouzlo tohoto úlovku nespočívá ani natolik v obsahu, ale v trefném zasazením do prostoru. V odrazu totiž můžeme vidět budovy Přírodovědecké fakulty, kde v jedné z těchto budov sídlí i pan Dobrovolný, hlava Geografického ústavu!

3. Když nevěříme důchodové reformě, musíme se o sebe postarat sami. 

Sice se s největší pravděpodobností jedná o nabídku nějakého spoření, ale nějak jsem po přečtení dostala smíšený pocit. Míchal se tam vtip a bohužel i pravdivost.

4. Milenecká konverzace

Rozhovor, který možná trval jen jednu noc, ale jeho přepis bude v Husovicích trčet ještě dobu...

Dobrý pocit? To není dobré...

Už se nám zase naklonilo zkouškové období, které s sebou nese soustu nálad, papírů, vědomostí a nevědomostí, zelených a červených políček v ISu, ale hlavně pocitů. 

1. V první fázi učení si člověk připadá, že nic neví a nic neumí, že se takovou horu informací nikdy ani naučit nemůže. 
2. Následně se dostane přes pár témat, které mu zaberou strašného času a začne panika. Člověk totiž přišel na to, že je to předmět těžký, pouze obtížně srozumitelný a obsáhlý. Nastává pocit depresí a snah o sebedestrukci. Čím více toho prochází, a čím méně času ke zkoušce zbývá, tím drastičtější deprese jsou.
3. Na to se dostane do apatické fáze ,,Ježíš, mně už to je jedno, tak mě holt vyhodí, no! Se z toho nepose*u..." Tato fáze je rezignací, ačkoliv působí jako nový odrazový můstek.
4. V další fázi si totiž člověk uvědomí, že mu hoří (lidově řečeno) ,,koudel u prdele" a začne makat. Sedí nad tím, drtí se a jede. A jede!
5. A nyní se dostáváme k oněm pocitům. Buď převládá pocit: ,,Bože, já nic neumím!", ve kterém člověk zkoušku většinou zvládá, přichází-li v rozumný čas a se správnými otázkami. Dalším pocitem je ,,už mi to začíná celkem jít..." což je právě onen smrtelný bod. Člověku se zdá, že téma zvládá, začne na to kašlat a doufá, že to teda nějak dopadne, že tam něco vymyslí. Spoustu věcí zanedbá, v horším případě prostě dostane blbé zadání a na zkoušku musí znova. 

Dobrý pocit tedy není dobrým pocitem. A jak to máte vy?:)

Rozbíjíš plochu jako řeka ledy...

... (Zdeněk Lukáš, Pocta tvůrcům)

Dnešní den asi nebude mezi top 10 v mém mrzkém životě. Zaspala jsem, nestíhám, doma je cítit trochu tlak a moje nervozita stoupá. Hlas mám navíc v hájku a v krku to bolí, jako kdyby se mi tam zaseklo kotě drápama. V úterý se má opět nahrávat CD, takže netuším, jak to dopadne:( 

Господин, спаси и сохрани мя!

Občas hlavu od podlahy zvedni

...aneb co mě v posledních dnech zaujalo.

1. Jízda šalinou 1

Nebyla ovšem tak úplně tradiční. Jednička jezdí výhradně narvaná až po střechu, ale já v ní jela sama! Celých 5 zastávek! Jelikož vím, že by mi nebylo uvěřeno, přidávám také fotku na které je zachycen pouze první vagon, ale byla prázdná opravdu celá. 

Na snímku je i můj rukáv, aby bylo opravdu jasné, že jsem v ní jela já!

2. Ukrajinský den

Ráno jde člověk na zastávku - tam pracují ukrajinští dělníci. Na zemi leží Tymošenková. Ve sboru si alt a soprán má představovat, že jsou ukrajinkami, aby jim prý zhutněl hlas... a to vše v jeden den. (Dneska navíc ve škole imigrace - a Ukrajinci na prvním místě!)

3. Alt snad není jen soprán bez výšek!? 

Při nahrávání nového sborového CD jsme měli pro jednu skladbu jiné rozestavení a já se tak dostala mimo okruh lidí, které normálně slýchávám. Jedna slečna mne velmi zaujala. Nejdřív se divila, že já jsem ještě alt (Já jsem DRUHÝ ALT, tzn: vždy sedíme od sopránu nejdál, jelikož jsme nejhloubš, tak asi netuší, že tam už skoro dva roky trčím. Ona narozdíl ode mne sedí u těch sopránů, takže je o něco více pochopitelné, že já taky nevěděla, že je ona alt). Pak mě postavila doleva, že prý je to kvůli barvě hlasu. Říkala jsem si - sakryš jsme obě alti, tak snad to je jedno, ne? Měly bychom mít barvu stejnou. Ukázalo se, že tomu tak opravdu není. Když se začalo zpívat, leknutím jsem přestala. Slečna oplývá takovým mečákem, který jsem snad ani u sopránu neslyšela... No pro mě to byl šok. Zajímalo by mě, co kurňa dělá v altu. Dospěla jsem k závěru, že prostě asi jen nemá výšky:/

4. Fanatičtí fanoušci

Kometa prohrála a bylo to vidět. Asi mě za to teď veřejnost ukamenuje, ale ... A co jako!? Fanoušek rozhodně nejsem, ale anonymita davu je svůdná. A když jede člověk šalinou, kterou málem převalí, je na čase, aby zasáhli i ti, kterým máme pomáhat a které máme chránit - aspoň tak to mají v jejich hesle, ne?

5. Zjištění, že nestíhám

Poměrně velikým šokem pro mě byl pohled po cca týdnu do kalendáře. Věděla jsem, že moc na nic nemám čas, ale dneska jsem zjistila, že mi teče do bot tak úchvatným způsobem, že nestíhám vůbec nic. Prostě pekelná záležitost, ale zážitek taky!

6. Ikea Family

Občas člověk potká někoho barevně slazeného, ale aby to byly dvě rodiny, které jsou prakticky identické  je na pováženou. Ženy nejsou na snímku vidět, ale muži v růžovém tričku, modrých riflích a bílých botách mluví za vše.

Zachyceným se omlouvám za publikaci, ale to prostě jinak nešlo...

7. Skvělý víkend s Těšou, ... 

... který rozhodně není na posledním místě, pouze není moc publikovatelný...:)