Teď mám až moc dobrou náladu. Konečně jsem po několika dnech dobře vyspaná, předvánoční stres a nákup dárků zatím zvládám, přišlo mi ze školy stipendium a další možná ještě dorazí, účet za telefon je nízký a navíc piju kafe ve společnosti příjemných a upřímných lidí, čehož si na nich opravdu cením. Navíc mě baví Těša, který si vedle mě zpívá The Clash, kterým sice neholduji, ale v jeho podání je prostě všechno dobré.
Včera bylo ale všechno jinak. Byla jsem špatně nalazená, nevyspaná, přepadaly mě záchvaty zimnice, dobré jídlo mi nechutnalo, bolelo mě břicho z přicházející periody a navíc se mi nic nedařilo. A co bylo hlavní příčinou? Spolubydlící, kteří prostě nechápou, že v noci se spí a pak se na vás ještě dívají jak na největšího kokota, když jim to slušně připomenete. V noci na neděli jsem se nevyspala. Spát jsem šla sice brzo, ale nemohla jsem usnout. Ráno jsem vstávala na vlak, takže jsem se vyspat opravdu potřebovala. No a jak to na potvoru bývá, hlavou se mi honily myšlenky, které tam rozhodně nepatřily. Když jsem konečně za pár hodin usnula, zdály se mi jen noční můry a přeležela jsem si celý krk a záda tak, že mě to do večera nepustilo. V pondělí jsem byla sice mírně nepoužitelná, ale ještě relativně byla schopná funkce.
V noci z pondělka na úterek jsem spala v Brně. Večer byl celkem v pohodě, ale co se dělo v noci - to jsem prostě nepochopila. Když bydlíte v Brně na bytě v šesti lidech, přivedli byste si uprostřed noci sedmičlennou návštěvu a dělali bordel několik hodin ve společných prostorách, když vám fakt dveře zvukově netěsní?
No, já teda ne, ale někomu to evidentně problém nedělá. Když mě vzbudil v noci řev, nebyla jsem jediná. Další spolubydlící, co ležela (ne spala) nade mnou jim psala SMSky, jestli to nechtějí ztišit. Jejich pšššt a chcichotání ale bylo ještě mnohem hlasitější. Po chvilce jsem to nevydržela a požádala je, ať to zabalí. No, ještě chvilku jim to trvalo...
Druhý den jsem byla opravdu nepoužitelná. Už toho teď bylo nějak moc. Nejdřív sex, teď toto. Před nedávnem bych si neměla nač stěžovat. Ale teď? Stejně mě asi nejvíc štve Ledňáček, který se na mě od té doby směje, jak kdybych tam pařila s ním.
Žádné komentáře:
Okomentovat