Slo(no)vinky č. 15: Terenske vaje - level Uroš

15.11.2014

Na Ljublaňské geografii si mnohem více potrpí na terénní cvičení, než u nás v ČR. Má je snad každý předmět. A když už nejdete někam na celý den, většinou se jde alespoň na exkurzi do nějaké instituce. 

Na focení čas skoro nebyl. Možná až tak v druhé půlce exkurze.

Moje první školní exkurze zde byla dnem hrůzy. Jednalo se totiž o fyzicko-geografickou záležitost. Bylo nám slíbeno, že se půjdeme podívat do jeskyní. No. To jsme teda nešli. Místo toho jsme šli do míst, kde cesty neexistují, natož pak kančí stezky. Brodili jsme se u jakési řeky Řeky (reka Reka), kde jsem málem třikrát umřela. 

1. Lezli jsme do šíleného kopce/srázu, kde byly kamenito-bahnité cestičky podepřené dřevěnými trámy. O serpentinu nade mnou nějaký chlapec špatně šlápl a svalil z kopce šutr tak 20x30 cm, který se prohnal pár centimetrů od mé hlavy takovou rychlostí, že rozflákal kládu u mé cestičky na třísky. No, měla jsem z toho celkem šok.
2. Uvízla mi noha mezi dvěma šutry a ztrácela jsem velmi vtipně a pomalu rovnováhu tak, že jsem málem žuchla ze srázu (jakože vysokého). 
3. Náš učitel Uroš hnal tím stylem, že jsem málem pošla fyzickou námahou. Doslova utíkal - nechápu, jak to dělal, a navíc jsme pořád kaňonem lezli nahoru a dolů několik desítek až stovek metrů pokaždé, kdy se nám naskytla příležitost. Šílené.

Tyto srázy jsme lezli furt nahoru a dolů - a to tady vypadají malinkatě.

Jakási geomorfologická cosi.

Kromě toho, že neustále brutálně spěchal, vlastně ani nevím, nač ten terén byl. Nesdílel s námi totiž skoro žádné informace. Pokaždé, když jsme se zastavili, řekl tak dvě tři věty, takže náplň skoro žádná. Druhá polovina cesty už byla trochu lepší - vylezli jsme z kaňonu, tak jsem mohla dýchat - ale také už začal i něco vyprávět. Sice vždycky když potkal nějakou cestu, tak to bral jako znamení jít jinudy a hledal cestu přes metrovou trávu, ostružiní a jiné chujoviny, ale už se to dalo.

V půlce cesty se k nám připojil velký černý pes, který byl buď homeless, nebo se zrovna někomu ztratil. Vypadal ale velmi sympaticky (ano, vím, že píšu o psovi) a aspoň dodával naší exkurzi trochu víc vtipu tím, že neustále někde lámal stromky a lozil za Urošem a dalšími.

Nicméně. Tenhle typ akcí mě vždy utvrdí v tom, že jsem ráda, že jsem se na fyzickou geografii nedala. Nevím, jak bych takovéto věci zvládala na pravidelné bázi a navíc jsem zjistila, že mě to vlastně už vůbec nezajímá. Domů jsme se vrátili pěkně strhaní - fyzicky i psychicky.