Slo(no)vinky č. 11: Benátky? Tak jedem!

Slovinsko má skvělou polohu. Za krátký čas se dostanete do jeho sousedních států a možná ještě dál. V. se tedy často dívá po levných převozech a objevil jeden do Benátek za 13 €! Z Ljubljaně je to po dálnici necelé 3 hodiny, tak proč ne? Už při cestování jsme se setkali s Italskou kulturou, neboť jsme převozem jeli ve složení Slovák, jeho žena (asi) Maďarka s jejich mixlou dcerou, Slovinka, my a Italka. Poslední zmíněná osoba dostála stereotypům své země, když po překročení hranic prakticky neodlepila telefon od ucha a hovořila jako kulomet. A to včetně gestikulace. Tu jsme měli zahrnutou asi gratis.:) Moc jsme nepochopili, kde dýchá a kdy mluvil člověk na druhém konci, ale tipuji, že jsou Italové vyzbrojení supermocí a zvládají mluvit zároveň.

I Benátky mají svoji šikmou věž.

Tento levný převoz byl ovšem nabízen už v pátek a za stejnou cenu jel pán zpátky až v pondělí. Zbývalo nám tedy najít ubytování vhodné našemu low-cost cestování a zároveň i našemu rozmlsanému životu. :) V blízkosti od Benátek jsme našli Camping Rialto, který nabízel v ubytování v jejich stanu (s postelemi) za 9,50. V pondělí jsme do Benátek museli stopovat, což chvilku trvalo, ale nakonec nám zastavil Ital Samuel a převezl nás přes most do města, kam se pěšky dostat prakticky nedá. Doporučil nám místní specialitu Spritz (to zní teda fakt italsky:D), nápoj z vína, sirupu a sodovky, jež jsme si samozřejmě zapomněli dát. Jeho radu ohledně restaurací jsme ale vyslyšeli - "Nikdy nechoďte tam, kde jsou turisti. Najděte něco, kde sedí Italové." Tak jsme si dali pizzu, která stála stejně jako náš nocleh, ale - ta byla!:) 

O Benátkách asi není potřeba nijak zdlouhavě vykládat. Město je to hezké, ale strašlivě přeplněné turisty a zmatené. Hlavní turistické cesty jsou značeny pěkně, ale těm jsme se vyhýbali, neb jsme nechtěli být semleti davem. Dost jsme jen tak bezcílně bloumali a vždy, když jsme dorazili na nějaké náměstíčko, tak jsme jen kontrolovali, kde se zhruba pohybujeme. Prošli jsme tu rybu (Benátky prostě na mapě vypadají jako ryba) skoro celou.

Uličky jsou hezké, ale samotné nejsou hezčí než dříve navštívené Slovinské pobřeží. Benátkám dodávají půvab kanály a mosty. Musím uznat, že vypadají krásně. Celkové je hladina vody dost vysoko. Hodně dveří je zatopených nad práh - zajímalo by mne, jak to mají vyřešené vevnitř. V. poznamenal, že Piazza San Marko bývá často zatopená. Asi se s tím perou, neboť tam byly (asi) povodňové chodníky, které momentálně alespoň řešily kritický (!) nedostatek laviček po celém městě. Normální jsem neviděla ani jednu.

Na pěší cestu domů se stopováním jsme už energii neměli, tak jsme se svezli autobusem. Vystoupili jsme sice o zastávku dřív, ale to nám moc nevadilo - aspoň jsme se víc těšili do našeho stanu. :)

Druhý den byl plán jasný: 

1. Nějak se dostat do Trevisa
2. Nějak se dostat do Cendonu, kde bydlí moji známí padre M. a padre A., italský a argentinský kněz, kteří nás nechají přespat na faře.

Jali jsme se stopování, které nám moc nešlo. Stáli jsme přitom (myslím) dobře - na výpadovce na Treviso, ne na dálnici, auta měli kam zajet, ... ale furt nic. Nakonec jsem to skoro vzdala a s tím, že je asi odpuzuje můj xicht, jsem se otočila. Můj zadek asi zabral víc, protože hned první auto zastavilo. :) Ukázalo se, že máme štěstí na cizince, neboť jsme stopli Francouze Christophera. Pověděl nám, že jsme nevypadali jako Italové, a tak se nad námi slitoval a zastavil. Prý tu před dvaceti lety stopoval každý, ale dnes už to není vůbec zvykem a skoro nikdo nezastavuje. Hmm, to jsme viděli. Byl moc hodný a když nás vysazoval v Moglianu, dokonce nám ukázal, kde je vlak a autobus, kdyby se nám nepodařilo nikoho dalšího zastavit.

To se nám naštěstí povedlo, neboť nám zastavila Moldavanka Natalie (asi ti Italové opravdu nestaví), která sice mířila jen do Preganziolu, ale zželelo se jí nám a zavezla nás až do Trevisa. Chvilku trvalo, než jsme se dostali do centra, ale vyplatilo se to. Treviso je město, které nežije jen z turismu a je to moc příjemné. Kolem Vás jen Italové, město je funkční, uživí se bez dundání peněz od Němců, Rusů a dalších turistů. Prošli jsme i kolem sídla značky United Colors of Beneton. Centrum je příjemné a velmi lehce se v něm orientuje. 

Trochu nás ale mrzelo, že jsme nenašli žádné informační centrum, protože by se nám hodila nějaká mapka. Nakonec jsem oprskle vlezla do prvního B&B, kde mi jedna milá paní mapku Trevisa ráda dala. Mezi nejvýraznější prvky patří zejména Duomo (katedrála sv. Petra) a typická italská radnice (která se zrovna opravovala).

Opravujeme! Level: Itálie.

Líbilo se nám tam, ale trochu nás tížil fakt, že vůbec nevíme, jak se dostat na náš nocleh do Cendonu. Jediné, co jsme věděli bylo, že je to vesnička JV od Trevisa. Snažili jsme se najít wifi, ale moc to nevypadalo, že by tu tomu fandili. Jelikož jsme měli z ciziny dobré zkušenosti s tím, že nejjistější záchranou je mekáč, zkusili jsme to i tady. Před objednáním hranolek jsme se ujistili, jestli mají wifi. Prý jo. Po chvilce jsme zjistili, že se na tu jejich wifi musíme registrovat a k tomu je potřeba mít italské číslo. Tak nic. Chvilku jsme opět bloudili městem, až jsme našli pěknou kavárnu. Opět jsme se ujistili, jestli mají wifi. Měli. Hurá! Dali jsme si italské capucchino, které vůbec nebylo tak dobré, jak jsme očekávali a poprosili jsme heslo na wifi. Co nám donesli vidíte níže :D Long story short - ani po spoustě kombinací se nám nepodařilo přihlásit a některá písmenka jsou nám doteď záhadou. Prostě nám to udělali naschvál! :)

"User-friendly" heslo na wifi:)

Naštěstí jsme měli mapku od té milé signory, takže jsme doufali, že trefíme správnou silnici tím směrem. Jelikož jsme na ní viděli autobusové zastávky, na kterých jezdil autobus směrem k naší vesnici, zajásali jsme. Ačkoliv jsme to místy zkoušeli, stopovat se moc nedalo. Byla zrovna dopravní špička, takže auta jela v kolonách a neměla kde zastavit. Po chvilce jsme se rozhodli, že to zkusíme raději tím autobusem. A dobře jsme udělali. Celá cesta měla podobný charakter a asi by nám někdo zastavil, ale dost by to trvalo. 

Když jsme dorazili do Cendonu, bylo o nás postaráno. p. M a p. A byli dokonalými hostiteli. Na internacionální večeři jsme měli moc dobrou italskou pizzu, po které si p. A zašel na  pár guinnessů a jeden další kněz nám chtěl ukázat obrazy, které namaloval. Moc se nám líbily a jeden nám dokonce i daroval. Ještě nám druhý den nutili dvě lahve vína "na cestu", což už nám ale bylo blbé si vzít, tak jsme je jakože zapomněli na stole.

Měli jsme i čas si prohlédnout okolí. Vesnička je malá, ale má pěkný malý přístav na řece Sile (Fiume Sile = Tichá řeka). Vypadá jako trochu hezčí Morava - má tyrkysovější barvu a je hluboká kolem 10 metrů. Ráno jsme dostali na snídani výbornou čokoládovou domácí specialitu, připomínající naše vánoční cukroví - biskupské chlebíčky a mohli jsme jet domů. Náš převoz si nás našel, takže už nic nebránilo zdárnému návratu do Ljubljaně.