Slo(no)vinky č. 13: Sobotní výlet

25.10. 2014

Cestování něco stojí, takže se pokaždé snažíme vymýšlet tu nejlevnější variatu, která se nabízí. V sobotu jsme si chtěli udělat nějaký výlet, ve kterém bychom zamířili na západ od Ljubljaně. Nabízel se nám Predjamski grad, ale také například Škocjanske jame. Po pečlivém zvážení a propočítání možnosti veřejné dopravy jsme se domluvili, že si vypůjčíme auto. 

Predjamski grad

Jako ověřená varianta se nám nabízela půjčovna, kterou nám neustále cpou ve všech emailech poslaných studentskou organizací. Ostatní s ní mají dobré zkušenosti a vyjde asi i levněji než třeba Hertz, tak jsme do toho šli. Půjčili nám malého automata, který měl občas problémy najít vhodný stupeň a jel až na moc otáček, ale jinak se s ním jelo hezky. Naší česko-slovenskou výpravu řídil Honza. Ondra pak na rádiu ladil střídavě rock a klasiku, abychom se taky nějak kulturně obohatili. 

A kam že jsme to tedy vlastně jeli? Díky zapůjčení auta jsme měli šanci objet více bodů, takže jsme na plánu jsme měli zmíněný Predjamski grad, dále městečko Štanjel, Škocjanské jeskyně a jezero Cerknica. Ambiciózní plán. 

K Predjamskému gradu jsme dojeli akorát v 10 hodin, kdy se otevíral. Za studentské vstupné sice chtěli 7,2 €, ale když už jsme tam jeli, rozhodli jsme se investovat do zážitků a prohlídku absolvovat. Aby bylo jasno. Není to jen tak ledajaký hrad. Jak už název napovídá, je celý zapuštěný do skály a je propojený s rozsáhlým systémem podzemních chodeb. Taková vlastnost se velmi hodí. Kór když jste loupežník typu Robina Hooda, zapíchnete jakéhosi maršála a pak vás rok obléhají císařská vojska. Toto je příklad Erasma Luegera, který si z tohoto moc nedělal, neboť ho jeho příznivci zásobovali jídlem právě přes zmíněné jeskyně. Prý se i vojákům vysmíval tím, že na ně z hradu házel pečené skopové. Nakonec byl ale zrazen svým služebníkem, který prozradil malou vlaječkou místnost, kam i král chodí sám. A milý Erasmus byl zabit - se staženými kalhotami.

Po Predjamském hradu jsme se se přesouvali do Štanjelu. Vzali jsme to přes Ajdovščinu, kde jsme párkrát obkroužili kruháč, jelikož jsme si všimli místní pizzerie (možná se jmenovala Fontana). Byl zrovna čas oběda, tak jsme jí vyzkoušeli. Mňam - rozhodně doporučujeme. No a když už jsme tam byli, byl by hřích nejít se podívat do "centra". Vypadá to, že tady měl hradební právo snad každý. 

Štanjel nás přímo nadchl. Toto malé městečko obehnané hradbami, situované na kopci, má rozhodně své kouzlo. Většina budov prý byla za války rozbombardována, takže se dnes dochovalo minimum. Prý byl zastavěn celý kopec, ale dnes je tu domků pomálu a původních ještě méně. Ale i ta trocha stojí za to. Dech nám brala například celokamenná (včetně střechy) Kraška hiša. Její přesné stáří se neví, ale je stavěna podobně jako byly domy v době romantiky a gotiky. Nádherný je i Ferrarijev vrt (čili zahrada Ferrariho), až kýčovitě pěkný.

Samozřejmě je ve městečku i hrad Štanjel. Ten jsme hledali poměrně dlouho, neboť jsme si představovali něco trochu většího. Před válkou asi i větší byl, ale dnes už z něho moc nezbylo. Naopak nás zaujal kostel sv. Danijela, který má tvar věže podobný startující raketě.

Poněvadž již bylo po prohlídce Štanjelu dost hodin, rozhodli jsme se Škocjanské jeskyně nechat na někdy jindy a jet raději na jezero Cerknica, abychom nad ním chytili trochu světla. Cesta byla přímo vyhlídková, stejně jako celý den. Jezero se však nacházelo v údolí za kopci, kde slunce zapadlo mnohem rychleji, než jsme očekávali. Abyste pochopili - toto jezero je spíš mokřadem, který se vždy objeví cca na půl roku, v létě vysychá, objevuje se po deštích a v zimě je prý krásně zamrzlé. Je opravdu veliké, ale není nějak valně přístupné. Prohlížet si ho můžete prakticky jen z cesty, která vede jeho prostředkem. 

Po cestě k jezeru jsme se ještě zastavili v jedné malebné vesničce Kazlje, která byla v západu slunce neodolatelná:)