Nechápete mě špatně. I před narozením dcery jsem sem dlouho nepřispěla. Ale asi spíše z lenosti. Nebo z důvodu, že je vlastně můj život obyčejný, normální a nevím, co bych se světem vlastně měla sdílet.
Životních změn ale za ty roky od posledního příspěvku nastalo hodně. Svatba, změny v práci, pandemie, stěhování, porod i náhlé úmrtí nejlepšího školitele, jakého by si člověk mohl přát. Je to celkem emoční horská dráha, když to člověk vyplivne do jedné věty. Ale ať se na to dívám jak chci, nic nezměnilo můj život tak moc jako narození potomka.
Pokud jsem sem dříve nepsala z lenosti, teď za to může spíš 24 hodinová zaměstnanost, jakou znají jen rodiče. Za poslední dva roky jsem si díky ní ani nevzpomněla, že nějaký blog existoval. Až do dnešního večera, kdy mi nečekaně skočil na mysl. Teď tu vedle mě v posteli leží dvouleté dítko, které chrápe s otevřenou pusou kvůli podzimnímu zacpanému nosu. Dítko, které už dokáže téměř vše vyjádřit a setsakramentsky dobře vnímá a chápe spoustu věcí. Dítko, které se dokáže stejně intenzivně chlámat i vztekat a které mám stejně tak chuť v jedné minutě zlíbat a v druhé přizabít. Tenhle rodičovský schizofrenismus mi dává celkem zabrat.
Zabrat mi dává rodičovství celkově. Nebyla jsem na něj nějak moc připravená a stále mám i po tak dlouhé době chvilkami problém se s ním smířit. Je těžké být sám sebou, když celý den a celou noc fungujete v roli pečovatele pro někoho jiného. To pak člověk snadno ztratí přehled, kde je jeho vlastní já. A to může mít doma podpůrný systém sebelepší.
Zmizela mi spousta věcí. Přišla jsem o hudbu. Nahradil ji neustálý hluk dítěte a dětské písničky. Přišla jsem o osobní prostor. Nahradila ji dětská pijavice, která mě tahá za ruku 'poď', kdykoliv si sednu a která mi kroutí bradavkami u usínání. Přišla jsem o možnost se svobodně vykadit a vyčůrat, dveře záchodků pro mě zmizely v časoprostoru a občas i na veřejnosti zapomínám, že existují. Přišla jsem o usínání a probouzení se s partnerem, který se přestěhoval do jiné místnosti, aby se mohl v klidu vyspat (což naprosto chápu a podporuji, i tak mi to ale chybí). Přišla jsem o volný čas. Ten prostě neexistuje. A když se ho nějaké střípky naskytnou, mají příchuť po vině z toho, že vlastní zodpovědnost házím na někoho jiného. Mohla bych pokračovat donekonečna.
Ale není všechno jen zlé. Tahle (doufejme dočasná) osobní nesvoboda je vykoupena milionem krásných chvil, které bych nikdy nečekala, že zažiju. Mateřská láska se opravdu popsat nedá. Je to naprosto jiný stav mysli a fungování. Přeprogramování naprosto základních funkcí a level up v mnoha ohledech. Je to jako by vám někdo dal klíč k zamčené místnosti, kterou jste v sobě měli, a o které jste netušili. A když se na vás to dítě roztomile usměje, zvládne něco nového nebo jen pronese vtipnou hlášku, jdou všechny trable bokem. Kdo nezná, možná nepochopí, kdo zná, ví.
Tak se mějte a třeba ahoj o trochu dřív než za pár let ;-) .
Žádné komentáře:
Okomentovat