Slo(no)vinky č. 2 - Příjezd

Do Slovinka se jede od nás z ČR nejlépe autem. Vlakem to je celkem drahé a v autobuse mi bývá špatně. V. rodiče byli tak hodní, že nás do našeho druhého domova hodili. Prý, že si udělají dovolenou. Tak jo. Cesta ubíhala rychle a dovolila nám obdivovat rakouská dálniční odpočívadla, jejich (samozřejmě) čisté záchodky a v neposlední řadě i okolní krajinu. V Ljubljani jsme byli vlastně hned. Pak ale nastalo lehké bloudění. Jelikož na kolejích o víkendu studenty nepřijímají, byli jsme nuceni si na den zamluvit hostel. Vybrali jsme si jeden hned v centru, adresu zadali do GPSky, ale pořád se nám k němu nedařilo dostat. Kroužili jsme po Ljubljani jako supi - bezvýsledně. Nakonec jsme zjistili, že je náš hostel v pěší zóně, takže jsme odstavili automobil a vydali se jej hledat pěšky. A Viola! Úspěch nastal poměrně rychle.

Hostel AVA, který nám byl na noc domovem, byl poměrně pěkný. Jednoduše vybavený, čisté sociálky - prostě pohoda. V. rodiče z toho byli ovšem trochu nesví a padaly hlášky typu: "Ve vězení to mají hezčí." No, vybavení holt odpovídá ceně. 

Trochu jsme se usadili a vydali se do ulic. Ljubljanu jsem si zamilovala hned na první pohled. Řeka, kavárny, pěší zóny v centru, historické domy, ... Do toho všeho nám svítilo slunce, které se tu (jak jsme už zjistili) tento podzim ukazuje jen na krátkých návštěvách. 

Večer jsme se vydali klidnými nedělními ulicemi k našemu hostelu. A co čert nechtěl - v Ljubljani všude ticho, ale u nás na dvorku někdo slaví narozeniny. Super. Ještě že se mi dobře usíná. Jiní takové štěstí nemají. 

Domy u řeky zdobí Ljubljanski grad jako koruna města.

  

U řeky se nachází i skvělé pavlačové domy.

Kongresni trg

Zatím asi největším náměstím, které jsme v centru potkali, je Kongresni trg, kde sídlí i náš rektorát. Polovinu náměstí tvoří park. Na ty si Slovinci potrpí hodně. Přímo v Ljubljani jsou hned dva obrovské parky - Tivoli, který máme kousíček od kolejí a jeden na JV města, jehož jméno se mi zatím nepodařilo zjistit. Další, trošku menší, je v okolí hradu. Prakticky všude, kde byste měli jít někam do kopce, najdete park. Moc se to splést nedá. Parky jsou plné sportovních nadšenců a Tivoli obzvlášť. Pokaždé, když tam člověk jde, tak se za sebe stydí, že je taková líná lemra. 

V. rodiče u našeho rektorátu. Vypadají, jak kdyby měli po promoci, že?

Ale abych nepředbíhala. Hned v pondělí nám začínal intenzivní (!) kurz slovinštiny, ale zároveň jsme se potřebovali jít ubytovat na koleje. Jelikož nám v mailu z kurzu psali, že pochopí, když přijdeme později, nebylo moc co řešit. Koleje jdou první. Kancelář se otevírala v devět a jelikož jsme s V. chtěli pokoj spolu, raději jsme vyrazili s předstihem. Ukázalo se, že nás to nenapadlo samotné. V 8:40 už před námi čekala celá řada lidí. Kolejní úředníky naše trable ale moc nezajímaly. Chtěli jsme se co nejdříve přesunout na onen jazykový kurz, ale kanceláře se rozjely zhruba až ve čtvrt na deset, a to ještě vzali všechny Slovince jako první. Při čekání jsme si s Vojtou povídali, když se k nám přitočil Honza ("Vy jste taky Češi?") a příjemně nám zkrátil čekání. Nejdřív nám tvrdil, že je z Ostravy, pak že z Havířova a nakonec se přiznal, že je ze Šenova. Asi nám to chtěl zjednodušit. Přidala se k nám i Janča, která si je svým původem jistější: Vizovice zná holt každý. Brzy jsme zjistili, že jsme všichni ze jazykové skupiny 10. Hurá - aspoň tam někoho známe. Časem se tato známost ukázala jako velmi výhodná. Každý den po kurzu společně trávíme obědy a objevujeme okolní restaurace. 

Když na nás s V. přišla řada, nacpali jsme se do kanceláře za příjemnou mladou Slovinkou oba naráz. Byli jsme nervózní. Moc jsme chtěli pokoj spolu a byli jsme odhodlaní kancelář neopustit, než nám bude vyhověno. Z příběhů jsme slyšeli, že spolu páry na pokojích nikdy nebyly, že jsou na kolejní správě velmi neradi, když si někdo diktuje s kým chce být a že asi budeme muset na privát. Pro jistotu jsme psali před příjezdem mail panu Igorovi, jestli je vůbec možné být spolu na pokoji. Lakonicky se vyjádřil, že je mu to jedno a pokud bude volný pokoj, tak není problém. Tak jsme to na slečnu v kanceláři vytasili jako naši největší záložní zbraň a - fungovalo to! "Igor said it is OK?" "Yes." "Ok, you will be in a room 136." JEJ! 

Rychle jsme šli zaplatit zálohu a vyfasovat klíčky a peřiny. U zálohy seděla nějaká paní Simona. Shoda jmen - ještě že tak. Od pohledu vypadala velmi nepříjemně, ale když viděla, že se jmenujeme stejně, najednou se rozsvítila. Začala vykládat, jak svoje jméno nemá ráda, že není časté a že jí nikdo neřekne jinak než Simona. Tak jsme jí pověděla, že v ČR je mnoho forem našeho jména a že mě známí a přátelé oslovují hezčeji a jinak. Asi záviděla. 

Vrhli jsme se na koleje hned, abychom si snad pojistili, že nám pokoj opravdu nikdo nesebere. Pokoje tu jsou hezké - nudličky s relativně novým nábytkem a ledničkou. Sociálky jsou společné na chodbě, stejně jako kuchyňka. Jediné, co nám tu chybí k absolutní spokojenosti je umyvadlo na pokoji, ale to už bychom asi my zhýčkanci chtěli moc:) Zatím se nám bydlí hezky - snad to tu přežijeme.